Retro: Není Avia jako Avia. Český pokus o lehký off-road pro armádu skončil těžkým fiaskem

Pražskou firmu Avia není nutné čtenářům naší rubriky šíře představovat a její nákladní modely A30/31 a A15/20/21 už vůbec ne. Dříve všudypřítomní modří fantomové našich silnic se plazili do kopců vždy na čele kolony osobních aut trávené černým dýmem z jejich výfuků. Tyto lehké náklaďáky vyráběné v Letňanech od roku 1968 však nebyly ničím jiným než licenčními francouzskými Saviemy, ve kterých původní francouzské díly postupem času zcela nahradily českolovenské. S příchodem 90. let se zájem o už notně zastaralé valníky či furgony povážlivě snížil a ztrátu bylo třeba kompenzovat i jiným způsobem než pokusy o jejich dílčí modernizace. Opět pomohla francouzská licence.

Přímým impulzem pro rozšíření portfólia firmy ze severu Prahy byl fakt, že nově se formující Armáda České republiky plánovala rozsáhlou obnovu vozového parku lehkých terénních vozů, jehož páteř už dlouhá léta tvořily ruské UAZy. Letňanští manažeři ve fialových sakách s ohrnutými rukávy zavětřili šanci na kšeft desetiletí. 

Vývoj vlastního vozu požadovaného typu byl však utopií a tak dobrá, byť letitá zkušenost podniku s Francouzi  nasměrovala vedoucí činitele Avie k malé firmě Auverland, která se zabývala malosériovou výrobou hrubozrnných terénních modelů A3. Že to tentokrát takové terno jako se Saviemem nebude zatím nikdo netušil. Nebo možná tušil, ale nepověděl.

Auverlandy A3 byly klasicky stavěná spartánská vozidla na způsob originálního Jeepu nebo Land Roveru s pohonnými skupinami od Peugeotu. Samotná konstrukce sahala dokoce až do raných 60. let, kdy vznikla jako Cournil 4x4. Stojí za zmínku, že coby model A3 vyráběný od roku 1986 vydržela ve výrobě až do roku 2005. Zpětně lze říct, že nabídnutí tohoto stroje české armádě bylo i na 90. roky dosti furiantským kouskem. 

Nová terénní Avia se s velkou slávou poprvé představila veřejnosti na autosalonu v Brně v roce 1993. Stejně jako francouszký originál počítala licence Avie se třemi různě dlouhými verzemi na dvou rozvorech a se dvěma výškami kabiny, 1700 milimetrů u standardního provedení a 2000 milimetrů ve zvýšené verzi. Bytelný páteřový rám byl svařovaný z tenkostěnných obdélníkových trubek, karoserie na něm upevněná byla tvořena pozinkovanými plechy o tloušťce jednoho milimetru.

Pod kapotou klokotal nesmrtelný atmosférický diesel Peugeot XUD9 s výkonem 64 koní a 113 Nm točivého momentu, se kterým se A11 uměla rozjet na 115 km/h. Výrobce udával spotřebu na silnici kolem 9 l/100 km, v terénu potom desetilitrovou, ovšem za motohodinu provozu. Do palivové nádrže se vešlo 80 l nafty, takže byla dimenzovaná dostatečně. Časem byla k mání i přeplňovaná verze motoru s 90 koňmi, což další francouzské Avii umožnilo upalovat až 135 km/h. No, nevím, jestli bych to chtěl zažít.

Od Peugeotu pocházela i pětistupňová převodovka, což nebylo pro použití v těžkém terénním autě vůbec šťastné řešení. Pohon předních kol byl ručně odpojitelný a nechyběla redukce, rozdělovací převodovka pocházela přímo z konstrukce Auverlandu.

Pro jízdu v terénu měly Avie A11 alias Auverlandy A3 velmi solidní dispozice. K dispozici byly výhodné nájezdové úhly (přední padesátistupňový a zadní jen o pět menší), vozy zvládly i čtyřicetistupňový boční náklon, stoprocentní stoupání (tedy 45 stupňů) a mohly se brodit vodou do 580 mm. Měly také specifickou přední nápravu uchycenou na kulovém čepu, což skvělá věc pro křížitelnost náprav v těžkém terénu, zato životu nebezpečná při rychlejší jízdě po silnici.

Podle verze vážila A11 jen 1300 až 1350 kg podle provedená a pojala minimálně dva, ale klidně i osmičku pasažérů. Kromě armády firma zamýšlela i prodej  lesníkům, zdravotníkům (na prospektu se objevil prototyp sanitky) a všem těm, kteří se musí potýkat s náročným terénem.

A jak ta věc jezdila? Kdo někdy řídil původní Land Rover Defender či UAZ Patriot, potvrdí, že jízda s těmito vozidly už nesplňuje uživatelské standardy 21. století. Avií A11 Trend šla ve své humpoláckosti ještě mnohem, mnohem dál a to zejména, pokud jde o běžnou jízdu po silnici. Zhýčkaný řidič by s A11 ujel pár metrů a pak se sinalou tváří odevzdal klíčky. Ulovit jeden z kvaltů připomíná loterii, spojka jde pekelně ztuha a když se Avie s jemným poskočením dá do pohybu, kabinu, jejíž vyšší boky a střechu tvoří laminát, naplní už od minimální rychlosti frenetický hukot od motoru a převodů. Ne, tady není potřeba pouštět se do větších akcí i když jinak mám pocit, že tohle auto by vyjelo i po kolmé stěně stodoly.

Z ambiciózní armádní zakázky nakonec nebylo nic, když generální štáb vcelku logicky sáhl po osvědčených Defenderech (a nechal si ještě spoutu UAZů). Přesto se do roku 1996 podařilo vyrobit zhruba 250 vozidel A11 v různých verzích. Po převzetí letňanské automobilky koncernem Daewoo ztratilo nové vedení o další vývoj nerentabilního projektu zájem a licence na předpotopní teréňák se rychle zbavilo.

Dnes raritní terénní Avia tu a tam k vidění ve zbídačeném, leč obvykle stále provozuschopném stavu v zapadlých končinách naší vlasti, což dokladuje její bytelný mechanický základ. O sběratelském potenciálu si asi není nutné dělat velké iluze, ale pokud byste chětli poněkud obratnější lesní traktor, proč ne.

Zdroj: Autorský text