Retro: Čím dál se Dacia 1300 vzdálila od původního Renaultu 12, tím byla horší. Vyráběla se 35 let

Již čtyřiapadesát let letos uplynulo od chvil, kdy ze závodu v rumunském Miloveni vyjela první sériová Dacia 1300, spolu s Oltcitem jako synonymem auta z Rumunské socialistické republiky. Přes nabídky firem jako Alfa Romeo, Austin nebo Peugeot se vítězem tendru na výrobu prvního velkosériového auta ze země Vlada Tepeše stala licence na tehdy zbrusu nový Renault 12 z jazykově spřízněné Francie. Ve stejné době v Československu nabíhala výroba Škody 100/110, v SSSR se užuž chystal do série první Žigul a v Polsku již běžela produkce Fiatu 125p. Vedle východoněmeckých dýmivých hitů Trabant a Wartburg se právě tato sestava vozidel stala na dlouhá léta páteří vozového parku Československa.

Psal se rok 1965, když se v Rumunsku ke kormidlu prorval ambiciózní komunista Nicolae Ceausescu, kterému se později dostalo přezdívek jako „Karpatský orel“ či „nejmilovanější syn rumunského lidu“. Kromě toho, že nechal srovnat se zemí půlku staré Bukurešti kvůli výstavbě svého prezidentského paláce či zahynout stovky dělníků na stavbách jako byla transfagarašská vojenská silnice či megalomanský kanál mezi Dunajem a Černým mořem, měl trochu nesocialisticky rád konzumní pozlatáko a obzvláště pěkná auta. Bylo tedy nemyslitelné, aby se v zaostalém Rumunsku nějaký ten pořádný kočár konečně nevyráběl.

Rumuni se na Francouze neobrátili jen kvůli technice, ale také kvůli skutečnosti, že v této západoevropské zemi měla vždy silnou pozici tamní komunistická strana, což bylo pro ideologické zdůvodnění koupě kaptialistické licence na (státní) Renaulty jaksi přijatelnější. Smlouva o licenční spolupráci byla uzavřena v roce 1966 a už za necelé dva roky, tedy v srpnu roku 1968 (ano, Rumuni nebyli v tom čase s ostatními armádami Varšavského paktu u nás), se v nově postavené továrně ve městě Colibasi začaly montovat vozy Renault 8, alias Dacie 1100. To nejlepší ale mělo teprve přijít.

Zbrusu nový licenční sedan moderních tvarů si svou premiéru odbyl v září 1969 na autosalonu v Paříži a o několik dní později se na výstavě úspěchů rumunského hospodářství v Bukurešti představil pod jménem Dacia 1300.  

Od výchozího Renaultu 12, který v nabídce francouzského výrobce doplnil slavnou šestnáctku, se Dacie lišily jen jinými poklicemi a znáčky na přední a zadní masce. Dacia se na rozdíl od Renaultu dodávala v jediné výbavě, nelze ale říct, že by interiér působil stroze nebo nepohodlně. Jeho hlavním rysem je velmi malá šířka, jinak jsou ale k dispozici dost pohodlná sedadla vpředu i vzadu, tam dokonce se středovou loketní opěrkou. Architektura přístrojové desky je na svou dobu moderní, o nějaké ergonomii ale nemůže být řeč - třeba ventilátor se ovládá nalevo od volantu. Jinak byl ale interiér velmi vzdušný se spoustou místa v kufru.

Pohon obstarávala od počátku pružná a kultivovaná třináctistovka známé renaulťácké řady Cleón-Fonte o výkonu 54 koní. Motor byl vpředu uložený ještě podélně s těžištěm jemně předsunutým před přední nápravu. Prakticky šlo o motor z Renaultu 8 Gordini, jen převrtaný z 1100 na 1289 cm3. Byl osazen jedním jednokomorovým karburátorem Weber, který později nahradil o poznání méně spolehlivý rumunský výrobek Carfil.

Nahrazování původních renaulťáckých komponentů domácími od druhé poloviny 70. let, kdy skončila francouzská licence, se vůbec ukázalo jako dost vážný problém s tragickým dopadem na kvalitu vozu. Dacie stavěné výhradně z rumunských dílů měly neduhů víc než dost. Zcela spotřebním zbožím byla třeba spojka, ložiska, kulové čepy, poloosy, brzdy, ostřikovače a další více či méně podstatné díly. Rozdíl v jakosti součástek z Rumunska a Francie se poznal třeba také podle notoricky slepnoucích parabol předních světlometů. Originální lampy z Renaultu 12 přitom vypalováním netrpěly. No a kromě toho auto hnilo snad ještě na výrobní lince.

Nevalná pověst se potom s Daciemi 1300/1310 táhla prakticky po zbytek jejich nezdravě dlouhého života jako nepříjemný zápach.. Ano - výroba Dacie 1300 měla původně skončit v roce 1980, nakonec ale běžela v různých obměnách až do roku 2004!  

Dacia od Renaultu převzala jednu zásadní charakteristiku francouzské konstrukční školy spočívající v enormně pohodlném podvozku, který s pochopením absorboval i drastické výmoly rumunských vozovek. Ovládání vozu je jinak vcelku nenáročné i na dnešní poměry, chce to s jen zvyknout na krajně nepřesné řazení nebo slabý účinek brzd či světel.

Přesto na Dacii u příležitosti ukončení výroby v roce 2004 vzpomínaly rumunské deníky s nostalgií. Přední list Evenimentul Zilei zveřejnil článek s titulkem „Žalozpěv pro Dacii 1300“. Robustní vůz měl podle listu „všechny chyby a i šarm Rumunů v dobách komunismu “. 

Improvizace při opravách vozu, který nesl jméno starověkého království, skutečně neznala mezí a to i na socialistické poměry. Dacie běžně jezdily se šroubovákem místo řadící páky, punčochami místo klínového řemenu, topení se slepovalo lepidlem apod.

Pěkné původní Dacie 1300 už se dnes vidí jen zřídka. Většina jich lehla hnědým morem nebo sloužila až do roztrhání těla. V 90. letech dokonce řadu z nich skupovali rumunští obchodníci a vozili je zpátky domů. Ostatně ani ve vlasti Dacie není snadné narazit na hezký kousek. V Bukurešti si s ní ale můžete zaplatit nostalgickou projíždku městem. Stojí to za to.

Sedan 1300 a později 1310 byl přitom poměrně žádaným zbožím už od začátku 70. let. Jak uvádí  Jan Tuček v knize Auta východního bloku, do roku 1990 bylo do Československa dovezeno přes 55 tisíc vozů Dacia, z nichž necelá desetina připadá na nedostatkový kombík. V roce 1976 stála Dacia v Mototechně 66 000 Kčs, což bylo stejně jako třeba Škoda 110 R a VAZ 2102, o dva tisíce víc než Zastava a o osm tisíc víc než Škoda 120 L. Dnes se slušný kus dá pořídit zhruba od 50 000 Kč, velký investiční potenciál ale nečekejte.

Zdroj: Autorský text