Retro: Leninovy sáně alias Moskvič 412 byly podceňovanou alternativou ke škodovkám a žigulíkům

I na nebohatém automobilovém trhu ČSSR existovaly modely aut, po kterých byla obecně větší sháňka než po jiných. Vedle populárních vozů Škoda, VAZ nebo třeba Wartburg a Dacia, byly svébytnou popelkou nabídky Mototechny výrobky moskevského závodu AZLK, které reprezentoval především známý Moskvič, jinak řečený také „Moskvák“ či  „Leninovy sáně.“

Po skromných začátcích ve 30. let, které představovaly především rozličné kopie amerických a západoevropských vzorů modelů, začaly výrobní haly moskevské automobilky už v roce 1946 opouštět poměrně moderní auta. Kde se vzala ta náhlá změna?

Po velkolepém vítězství nad Německem ve druhé světové válce Sověti ukořistili od poraženého protivníka kompletní výrobní linky automobilky Opel, které se staly základem nového čtyřdveřového automobilu. Konkrétně se jednalo o kopii Opelu Kadett K38 s menšími motorovými úpravami. Ten se v SSSR začal vyrábět jako Moskvič 400, který od roku 1964 následoval podstatně modernější Moskvič 408.

Socialistické trhy zaplavily jednoduché sedany z Moskvy podstatně dříve, než auta z nově vybudovaného závodu AvtoVAZ v Togliatti na Volze. Výroba ani zdaleka neuspokojovala poptávku, protože kapacita zastaralé továrny vůbec nestačila. Nový model 412, který poprvé vyjel v roce 1967, se netajil vyššími ambicemi, nakonec ale zůstaly vozy Moskvič stejně těmi věčně druhými vzadu za nedostižnou Ladou. Něco jako Opel vs. Volkswagenv Německu.

V centrálně řízeném komunistickém hospodářství nebylo nikdy peněz nazbyt, a tak byl Moskvič 412 jen evolucí svého předchůdce 408. Zřejmé to bylo zejména z jednoduchého podvozku. Čtyřistadvanáctce zůstaly přední lichoběžníkové polonápravy s vinutými pružinami a příčným zkrutným stabilizátorem, zadní náprava si musela vystačit s tuhou konstrukcí a listovými pery. O zpomalení se staraly výlučně bubnové brzdy - těmi kotoučovými se mohly pochlubit až lady o pár let později. Přesto představoval Moskvič 412 v mnoha ohledech pokrok.

Největší novinkou moderního Moskviče byl jeho celohliníkový motor. Ruským konstruktérům tentokrát jako vzor posloužil německý čtyřválec z BMW 1500 (M115). Agregát vyvinutý a vyráběný Ufimským motorovým závodem (UZAM) měl na rozdíl třeba od škodovek ventilový rozvod OHC a slušný zdvihoý objem 1,5 litru. Čtyřválec dával nadprůměrný výkon 55 kW, k zadním kolům mířil poprvé přes plně synchronizovanou, byť jinak dost mizernou čtyřstupňovou převodovku.

Dalšími  „hity“ byly podtlakový posilovač brzd, suchý tlumič sání, plnoprůtokový olejový filtr, a alternátor místo dynama. Ten poskytoval až 480 W, což stačilo pokrýt s rezervou potřeby všech spotřebičů. To nebylo málo vylepšení, ale zdaleka ne všechno na Moskvičích šlo s dobou. Snižování nákladů si vyžádalo použít co nejvíce původních dílů a nikterak pohledná karosérie podstoupila jen menší retuše. Větší novinky přišly vlastně až v roce 1969, kdy se objevily modernější obdélníkové reflektory z tehdejší NDR a vzadu světla ve tvaru písmene L. Jejich směrovky tvořily fešné ploutvičky.

Moderním standardům se s řadou 412 přiblížil konečně i interiér. Přední lavici nahradila dvě samostatná podélně nastavitelná sedadla se sklopnými opěradly, takže řadicí páka se mohla přestěhovat ze sloupku řízení na podlahu. Navíc zde byla možnost lůžkové úpravy. 

Nová palubní deska měla přístrojový panel cejchovaný až do 160 km/h, což ladilo se silnějším motorem. Sovětský stroj s ním akceleroval na 100 km/h za 16,5 sekundy a dosahoval maximální rychlosti 140 km/h. Spotřeba byla ale také „na úrovni“ - 9 - 10 litrů na sto bylo normou. Podíl na tom mělo kontaktní zapalování i starší karburátor. Na kvalitu paliva nicméně Moskvič stejně jako jiná auta ze země, kde zítra znamená včera, náročný nebyl.

Moksvák rozmazloval posádku také výkonným topením - velký toť rozdíl oproti konkurenčním škodovkám. Spolehlivě startoval a jen málokdy nechal řidiče na silnici. A pokud náhodou ano, opravy byly levné a jednoduché. Byl také tolerantní k špatnému zacházení a častému přetěžování. Bez reptání odvezl pětici cestujících a k tomu plný kufr bagáže.

Krátce po sedanu přišlo na řadu praktické kombi 427 s obrovským zavazadlovým prostorem a sklopným zadním opěradlem. Na vyšší zátěž bylo připraveno větší nosností podvozku a kratším stálým převodem. Existovala i užitková verze s jedním párem dveří a plechem místo oken.

Samozřejmě, byly tu i jisté drobné i méně drobné chybičky krásy. Moskvič bojoval s korozí, cosi jako ochranu proti rzi prostě neznal. Rezavělo na něm tedy prakticky všechno. Soupeři na tom ale nebyli v té době o moc lépe. Problémy mívala i elektrická soustava, právě z důvodu své výkonnosti. Slabé bubnové brzdy na všech kolech dědovi autora stávkovaly i dvakrát během cesty na Rujánu. 

Absence relé pro spotřebiče s vysokým odběrem znamenala, že přes spínače tekl silový proud. Ampérmetr se zase s oblibou přetavoval až na plastové lůžko. K slabým stránkám patřila kromě vysoké spotřeby i hlučnost, slabá těsnost motoru a tedy i častý únik oleje a poměrně bídně jízdní vlastnosti zastaralého podvozku s listovými pery vzadu. Mnohé však omlouvala právě nízká cena.

Už dva měsíce po zahájení výroby v Moskvě začala 412 sjíždět také z linek v uralském Iževsku pod označením Iž 412. Od originálu ho dělilo jen pár drobností. Právě zde však vznikly verze, které se do bývalého Československa nikdy nedovážely. Například zajímavý liftback Iž 2125 se splývavou zádí a praktickým přístupem k užitkovému prostoru nebo pikap Iž 2715 s korbou a osobní verze pro šest osob.

Výroba původního Moskviče 412 byla v Moskvě zastavena už v roce 1975, kdy ho nahradila decentně modernizovaná, leč méně kvalitní verze 2140. Iž přežil až do roku 1985 a jako pick-up dokonce až do roku 2001, tedy neuvěřitelných 34 let. 

Moskvič byl vlastně takovou ruskou Toyotou. Nikdy nepatřil k autům snů, zvláště poté, co se na trhu objevilo moderní Žiguli/Lada, ale najít si zákazníky neměl problém. Na rozdíl od Škody a Lady se na něj nečekalo dlouhé roky v letech a přitom patřil k nejlevnějším autům východního bloku. Dnes je už mimo státy bývalého SSSR k vidění zřídka a vlastně se po něm ani nikomu moc nestýská.

Zdroj: Autorský text