Adaptivní tempomat je asi nejflagrantnějším příkladem systému, který dnešní řidiče přibližuje do budoucích dob autonomních aut. Současně ale také dokládá skutečnost, že cesta, která k bezproblémovému fungování samostatně jezdících aut povede, bude ještě pěkně trnitá. Myšlenka je v zásadě krásná: udržovat konstantní vzdálenost od vpředu jedoucích vozidel a podle toho upravovat rychlost včetně možnosti úplného zastavení a znovu rozjetí.
Problém je v tom, že v praxi se na silnici často dějí věci, na které nedokáže sebelíp naprogramovaný software reagovat tak, aby neohrozil plynulost provozu nebo dokonce jeho bezpečnost.
Jednoduchá situace: jedete v pravém pruhu s aktivním systémem. Jakmile se přiblížíte ke kamionu jedoucímu osmdesát, vůz začíná samovolně brzdit a z vysoké rychlosti většinou navíc dost necitlivě a velmi brzy, ať už systém nastavíte jakkoli. Odbočení do levého pruhu je tak potřeba se zapnutým tempomatem začít podstatně dříve, než je běžné, což při nižší nastavené rychlosti znamená buď zdržovat ostatní, nebo se ani levého pruhu nedostat, případně se před vás ještě nacpe někdo jiný. Někteří prozíraví výrobci naštěstí nabízí možnost přepínání mezi klasickým a adaptivním tempomatem. Není jich však mnoho.
