Dvacet let starý Volkswagen Lupo 3L slibuje spotřebu 3 litry na 100 km. Tak jsme ho vzali do Alp

Víte, co má společného Volkswagen Lupo 3L s Bugatti Veyron? Kromě designéra Jozefa Kabaně také tak trochu osud. Tahle auta totiž vznikla společně jako zhmotnění snu tehdejšího šéfa koncernu Ferdinanda Piëcha. Ten chtěl postavit nejrychlejší supersport na světě a jako absolutní kontrast k němu i nejúspornější auto historie. Ve veskrze unikátním Lupu 3L se mu to povedlo. Dnes je to už bohatě přes 20 let. My jsme se ale nebáli a vzali tohle stařičké miniaturní auto, které slibuje spotřebu pod tři litry nafty, na 1500 km dlouhou cestu z Prahy do italského Livigna a zpět.

Udávaná spotřeba: 2,99 litru nafty na 100 km. To je hodnota, se kterou Volkswagen Lupo 3L dodnes drží rekord jako nejúspornější auto s konvenčním spalovacím motorem (tedy bez přidávání různých elektrických pomocníků, tak jak to vidíme dnes). Cesta k takovému výsledku ale byla poměrně trnitá. A ani se to na první pohled nezdá. Až na pár detailů je totiž verze 3L téměř shodná s běžným Lupem, nicméně okolo 70 procent všech dílů bylo nutné udělat znovu a jinak.

Auto sice stojí na ocelovém rámu, ten je ale oproti běžnému Lupu ztenčený. Auto ale dostalo třeba hliníková ramena, speciální odlehčené disky kol a řadu hliníkových dílů karoserie. Jde třeba o kapotu, boční panely nebo dveře. První kusy měly hliníkový kufr, ten byl ale nakonec vyměněn za obyčejné plechové díly. Plechová je i střecha, díky čemuž jsme si na cestu mohli vzít magnetický nosič lyží. Odlehčená byla ale i sedadla a auto dostalo také speciální hořčíkový volant. Výsledkem byla odtučňovací kůra o zhruba 150 kg, která vozu pomohla snížit spotřebu.

Dalšími přísadami kouzla se staly pohonná jednotka a motor. Vznětový tříválec 1.2 TDI disponuje výkonem 45 kW (60 koní) a točivým momentem 140 Nm. Na palubě najdete tlačítko Eco, které ho přemapuje na nižší výkon. Pak je to už jen 31 kW, tedy 41 koní. V tomhle režimu se také motor při stání na volnoběh vypíná, jde o jakéhosi předchůdce dnešních systémů start-stop. Převodovka je robotizovaná, tedy manuální, přičemž o řazení se stará hydraulický systém ovládající táhla pro spínání spojky a změnu převodových stupňů. Na palubě je proto, že má lépe než člověk poznat, kdy zařadit. A právě díky tomu se podařilo stlačit spotřebu na minimum. Na druhou stranu jde o zásadní slabinu dvacetileté ojetiny, se kterou jsme bojovali ještě před tím, než jsme vyrazili na cestu. Jaké to bylo, to se dočtete v následující kapitole.

Než ale vyjedeme, musíme si povědět, jak jsme se k Lupu 3L vlastně dostali. Po úspěšné cestě do Chorvatska, kdy jsme se starým Saabem 9-5 SportCombi 1.9 TiD porazili Teslu Model 3, jsme s Autosalonem připravovali další cestu – tentokrát na lyže do oblíbeného italského střediska Livigno. Bylo jasné, že Pepa dostane k ruce obří elektromobil Kia EV9 s cenovkou převyšující dva miliony korun. Museli jsme proto mít naprostý kontrast. A tak pivo dalo pivo a upnuli jsme se na Volkswagen Lupo 3L. Najít ho v české inzerci ale není snadné. Někdy tam jsou jen dva kusy, někdy jeden a nebo taky žádný. Nakonec jsme se ale dopátrali Marka Mináře, člověka, který je mezi majiteli Lupa 3L legendou. A jen tak po telefonu se nám ho podařilo přesvědčit, aby nám na natáčení půjčil svůj kousek. Mělo to ale háček. Tedy vlastně jich bylo několik.

Auto nemělo TK, udělali jsme tedy kontrolu. Bylo obuté na léto, koupili jsme nové zimní gumy a zjistili, že existuje uzounký rozměr 155/65 R14. Mimochodem, museli jsme si dát pozor při vyvažování, protože závažíčka je potřeba na ty pěkné odlehčené disky lepit zvenčí (alespoň vpředu). Jinak se totiž hoblují s brzdiči. Auto jsme ještě před cestou používali pár dní na vyřízení dalších záležitostí po Praze a zdálo se nám, že při brzdění a popojíždění škube. Pak dvakrát nešlo zařadit zpátečku a systém vypadl do neutrálu. Nakonec auto nenastartovalo.

„Tak to je jasné, to je hydraulika. Jednu vezmu a za dvě hodiny jsem u vás,“ odpověděl bez váhání pan Minář ze svého domu u Chotěboře a vydal se na cestu uprostřed noci. Šlo o vadný ventil, který systému nedovolil pohyb táhly a tudíž auto nešlo nastartovat, protože nemohlo zařadit neutrál. Stačilo vyměnit hydraulický blok, což se překvapivě dělá pomocí asi čtyř šroubků. Navíc u toho ukápne jen pár kapek oleje a celá operace zabere ani ne 10 minut. Proto jsme ji mohli spáchat v sobotu v noci na parkovišti před Edenem. Pak už bylo Lupo 3L zcela připraveno na dlouhou cestu. Víc prozradí i následující fotogalerie.

Lupo s délkou karoserie lehce přes 3,5 metru a kufrem o objemu pouhých 130 litrů možná není úplně ideálním autem na cestu na lyže, ale když jste dva, zas taková hrůza to není. Lyže jsme dali na střechu, do kufru boty a helmy, na zadní sedadla tašky s oblečením a mohli jsme jet. Samozředjmě, že dva čtyřicátníci dohromady vážící asi 200 kg, plus zavazadla a docela vysoké magnetické nosiče na lyže kazí to, co inženýři ve větrném tunelu pečlivě cizelovali. Rozhodně jsme tedy nemohli čekat třílitrový výsledek, i když Marek Minář jezdí se svým vozem třeba za 3,2 litru.

Cesta do Livigna ale byla překvapivě příjemná. Jasně, Lupo je náchylné na boční vítr, odhlučnění je mizivé a sedadla ve voze, který má najeto přes čtvrt milionu kilometrů, jsme cítili v zádech ještě několik dní poté. Jinak se ale s vozem cestovalo snadno a pohodlně držel rychlost s okolním provozem. Museli jsme ale jet ve standardním režimu, v Eco už jsme do táhlých kopců byli brdzdou my. Stalo se nám, že se pak dokonce motor nechtěl přemapovat zpátky a držel stále minimální výkon, i když převodovka už řadila ostřeji. I to se nakonec podepsalo na našem výsledku.

Ještě se sluší zmínit podvozek. Ten je nastaven spíš na pohodlnou jízdu, což se na dálkové trase hodí. Větších rázů jsme se nedočkali. Řízení předává nějaké informace do dlaní, jak bylo před 20 lety u většiny aut zvykem, má ale středovou vůli a Lupo je tak potřeba po silnici trochu honit. Zábavnosti přidává i fakt, že se volant z malých otočení nevrací do středu sám. Řidič tak musí být neustále ve střehu. Jinak ale cesta probíhala v pohodě a vlastně není úplně co popisovat. Dokonce jsme na okreskách ve Švýcarsku předjeli pár loudů, kteří se zatáčkami táhli ve svých SUV a MPV. My jsme proti nim prostě byli lehcí a nakonec i docela mrštní. To vše jsme nakonec zvládli se spotřebou 4,2 litru nafty na 100 km tam a zpět (na videu říkám 4,4, ale to bylo po cestě jen směrem do Livigna). Vzhledem k tomu, že má Lupo 3L nádrž o objemu 40, těšili jsme se i z docela solidního dojezdu. Pro jistotu jsme ale natankovali pár litrů na okraji Rakouska a pak samozřejmě doplnili nádrž až po okraj v Livignu, kde nafta vyjde na 30 korun.

Lupo je sympatické auto, zejména v nějaké výrazné barvě. I bez lyží na střeše se za vámi lidé občas otočí a dají palec nahoru. Hlavně ale ukazuje, že k nízké spotřebě vedou i jiné cesty, než neustále protlačovaná elektrifikace. Stejně tak i to, že s 20 let starým vozem je možné jet na dovolenou. Aktuálně se cena v inzerci pohybuje mezi 30 až 50 tisíci korunami, pokud nějaké je. Za cenu elektromobilu Kia EV9 bychom tedy takových aut pořídili 40. Možná ekologové zvednou ukazováček do vzduchu, nafta přece ekologická není. Jenže emise Lupa 3L mají hodnotu jen 81 g/km, což je méně, než o 10 let později dosáhla třeba Škoda Octavia ve své ekologické variantě GreenLine.

Samozřejmě je ale nutné se připravit na vrtochy starého auta. Plechové díly hnijí, tedy hlavně víko kufru nebo střecha. Ze sedadel odpadávají plastové kryty páček pro jejich sklopení. Běžnou závadou je upadnutí vymezovače poloh otevřených dveří, který je ocelový a moc si s hliníkovými díly nesedne. Nejvíc zlobí už zmíněná hydraulika robotizované převodovky, kvůli tomu si ji někteří majitelé nechávají předělat na opravdový manuál. Pokud se vám Lupo 3L líbí a chtěli byste s ním cestovat, dejte na ni pozor. Ideálně si pořiďte jeden blok a spolu s ráčnou ho vozte s sebou v kufru. Samozřejmě to zní uboze, ale možná za to ježdění s tímto dvacetiletým unikátem stojí. Autem vás provedu také v následujícím videu: