Retro: Mytické Aero Dynamik bylo autem Valentina Dobrotivého. Nedávno se prodalo za 8,5 milionu

Mám rád všechna ta klišé prvorepublikových filmů o ctihodných stavitelích či továrnících, jejich dcerách tropících hlouposti, naivních i lstivých nápadnících a všem tom sladkém životě tehdejších elit s vilami, bankovními domy a – krásnými automobily. Snadno si lze na jednu stranu živě představit, jak vzdálený byl takový život denním starostem obyčejných lidí, na druhou stranu bylo kouzlo tohoto ideálního světa tak intenzivní, že prostý lid hvězdy stříbrného plátna bezvýhradně zbožňoval.

Když se nad mladou první československou republikou, která v polovině třicátých let patřila mezi desítku nejvyspělejších zemí světa, začala stahovat válečná mračna, filmová mašinerie nic nedbala svojí válečné jmenovkyně a dál se snažila protektorátním divákům ulehčit mnohdy tragickou realitu. Film Valentin Dobrotivý z roku 1942 není jen nesmírně úspěšnou veselohrou o poctivém úředníkovi (Oldřich Nový) a jeho dvou vykutálených kolezích, kteří jeden ze svých škodolibých žertíků trochu přeženou, ale také skvělou moralitou o lámání a kroucení lidských charakterů.

Ironií osudu vznikala jedna z nejúsměvnějších českých komedií v čase největšího běsnění druhé heydrichiády. Herečka Anna Letenská byla dokonce v průběhu natáčení souběžně chystaného filmu režiséra Martina Friče zatčena a později za ukrývání rodiny lékaře ošetřujícího úspěšné atentátníky zastřelena.

Mezi výdobytky, které si domnělý milionář Valentin Dobrotivý vedle obligátní vily opatřil, bylo také exoticky vypadající auto. Že by nějaká amerika? Ne to ne, to by asi za Protektorátu nešlo. Tak co tedy? Legenda má jméno Aero 50 Dynamik a dnes patří vedle Tatry 77A či Walteru Royal do panteonu legend našeho předválečného automobilového průmyslu. Jakkoliv tento vůz nese název vysočanské továrny doktora Kabeše, je to především skvostná karoserie Josefa Sodomky mladšího, která mu zajistila světovou proslulost.

Při úctyhodných rozměrech aerodynamického skeletu je tak trochu záhadou, proč byl při volbě vhodného šasi vybrán právě na podvozek relativně drobného vozu Aero 50. Důvodem bude nejspíš skutečnost, že Sodomka s Aerem ve třicátých letech hojně spolupracoval a nelehká situace let 1939 – 41, kdy oněch pár Dynamiků vzniklo, pouto jen upevnila. Rozdíl rozchodu předních kol (1180mm) a šířky karoserie (1940 mm) vyznívá nicméně z určitých úhlů poněkud tragikomicky.

Technické základy Aera 50 mimo jiné znamenaly, že pohon předních (!) kol obstarával dvoudobý (!) dvoulitr o výkonu 50 koňských sil, což při hmotnosti okolo 1400 kilogramů (o 500 kg více než u běžného Aera 50). Na hbitosti dravě vyhlížejícímu vozu bezpochyby nepřidala ani třístupňová převodovka bez synchronizace a tehdy běžné šnekové řízení nebo kyvadlové nápravy.

Přesný počet vyrobených vozů Aero 50 Dynamik nelze spolehlivě zjistit, neboť se nezachovaly žádné doklady o výrobě ani odběratelích. Každý automobil byl zřejmě originálem s menší či větší mírou různých modifikací a odlišností v detailech.

V knize Automobily Aero a jejich doba se uvádí, že s největší pravděpodobností bylo vyrobeno šest až sedm kusů, možná ale prý až devět exemplářů. Osudy jednotlivých vozů by vydaly na samostatné knihy. Výjimečný životní příběh měl hned první z vyrobených Dynamiků.

Ke svým jedenadvacátým narozeninám (6. ledna 1939) jej dostal Vladimír Kabeš junior, tedy syn majitele vysočasnké automobilky Aero. Mladý muž si s ním však příliš dlouho nezajezdil. Aby na sebe za Protektorátu zbytečně neupozorňovali, ukryli syn a otec Kabešové exkluzivní Aerovku vskutku originálním způsobem. Po devíti měsících užívání ji totiž nechali zazdít v budově automobilky. Jedinečný vůz se úkrytu bez úhony dočkal konce války. Mezi zaměstnanci, kteří o zazděném pokladu věděli, se nenašel žádný, který by tajemství prozradil. Ani v nových poměrech nechtěl majitel budit nežádoucí pozornost a proto stroj prodal na Slovensko, odkud s ním jeho další vlastník údajně emigroval na Západ.

Jeden vůz z vyrobené šestice či devatera si prý za války objednal hrabě Dobřenský, další byl údajně zhotoven pro libereckého zástupce firmy Aero a jiný pro autosalon v Polsku. Podivuhodný osud měla také padesátka, kterou od roku 1940 vlastnil pražský architekt a stavitel František Louda. V prvních letech okupace mohl vůz používat při výkonu zaměstnání, dokonce jej údajně v roce 1942 zapůjčil pro natáčení filmu Valentin Dobrotivý s Oldřichem Novým, žádné hmatatelné důkazy o tom však neexistují.  Podle pamětníků byly ještě poměrně dlouho po válce dva nebo tři tyto speciály k vidění na československých silnicích, pak ale stopy většiny z nich mizí.

Právě Loudově vozu byl ale vedle Kabešova předurčen nejzajímavější osud. Po válce, kdy se Louda i s vozem kvůli odbojové činnosti povětšinou skrýval, údajně aerovku přenechal svému příteli S. H. Thomsonovi, profesoru středoevropské historie na univerzitě v americkém Boulderu, který si ji podle knihy Automobily Aero a jejich doba nechal v prosinci 1945 poslat domů do USA. Ani toto tvrzení ale nelze stoprocentně doložit, dle slov Jiřího Junka z vysokomýtského regionálního muzea je také možné, že vůz byl do USA zobchodován až mnohem později v normalizačních časech výměnou za jakési nedostatkové spotřební zboží.

Poté co tato aerovka vystřídala několik majitelů, zůstala nakonec přes deset let stát opuštěná v arizonské poušti poblíž města Tucson. Výhodou tohoto způsobu "uskladnění! byl fakt, že vzácná karoserie se dochovala téměř beze stop reza-vění (byla dobře opískovaná), i když většina chromovaných částí chyběla. Ředitele kalifornského muzea Blackhawk Collection Dona Williamse zajímal záhadný vrak řadu let a tak jej nechal v Seattlu renovovat. Vůz tím sice do určité míry ztratil na původnosti, v USA se ale stal ojedinělým zástupcem automobilového průmyslu ze země zpoza železné opony.

Nejčerstvějším zápisem do životopisu arizonské aerovky budiž její nedávná dražba na aukci v kalifornském Monterey, kde ji neznámý nový majitel získal za v přepočtu 8,5 milionu korun. Jestli se tento vůz ještě někdy podívá na rodnou hroudu, je však ve hvězdách.

Druhým přeživším Dynamikem, je petrolejově modrý vůz ze sbírek vysokomýtského regionálního muzea. Historie tohoto "českého" vozu je paradoxně mnohem mlhavější než v případě amerického exempláře, nese ale všechny známky originálu. Vyroben byl prokazatelně v roce 1940, pak ale na dlouhou dobu jeho stopa mizí. Sledovat ji se daří až od 50. let. Nejprve se pohyboval po Vysočině v okolí Jihlavy, až se dostal na Liberecko, kde také skončil. Sice v původním a téměř kompletním stavu, nicméně značně poškozený.

Po zakoupení muzeem v roce 2005 na něm šest zaměstnanců renovační firmy odpracovalo 3800 hodin. Výsledek dvouletého úsilí vynaloženého na renovaci vozu byl oficiálně představen na festivalu Sodomkovo Vysoké Mýto v roce 2008. V tamním muzeu jej po boku dalších Sodomkových výtvorů můžete vidět dodnes. Dynamik byl totiž vždy spíš autem na koukání než na jezdění.