Komentář: Základem čínské elektromobilní dominance je Afrika vydrancovaná na politickou objednávku

Nechci v žádném případě argumentačně sklouznout k fotkám zubožených afrických dětí brodících se v bahně někde v Kongu při těžbě lithia a psát k tomu srdceryvné texty typu „podívejte, jak vzniká vaše baterie do telefonu či elektromobilu“, ale na druhou stranu nelze tuto surovinovou prvotní fázi výroby akumulátorů ignorovat a tvářit se, že se drahé kovy objevují jen tak z ničeho nic. Lidskoprávní rozměr jde tak v tomto případě skutečně ruku v ruce s ryze pragmatickou byznysovou částí elektromobilního boomu a ukazuje se, jakým způsobem Čína získala navrch oproti zbytku světa.

Čína si totiž cestu ke zdrojům umožňujícím výrobu akumulátorů dobře umetla už dávno v době, kdy se z ní stala velmoc produkce mobilních telefonů. Příchod bateriových elektromobilů jen znásobil poptávku a Čína tak mohla od počátku těžit z výjimečné konkurenční výhody. Tak výjimečné, že už o ni asi v mírových časech nikdy nepřijde. Naivka může na tomto místě říkat něco o vizionářství či pokroku, realista naopak chápe, že soudruzi si při opanování afrických dolů a přístavů vůbec nebrali servítky a jen následovali vládní pokyny z roku 2015, kdy si Říše středu předsevzala, že se musí během dekády stát ve strategických oblastech nezávislou, a to za každou cenu.

V souvislosti s těžbou nerostných surovin se nejvíce mluví o Kongu, ale čínské těžební společnosti operují třeba i ve Středoafrické republice či Namibii. Tyto státy, kterým se „poštěstilo“ mít na svém území nerostné bohatství, mají několik společných charakteristik – jedná se o země politicky nestabilní, kde se rozhoduje silou zbraní, korupcí a machinacemi v nejvyšších společenských patrech. Jinými slovy, jsou to státy, s nimiž civilizovaný svět se svou představou, jak se má dělat obchod, ani nemůže navázat smysluplný vztah. Je skutečně vrcholně naivní si myslet, že třeba Toyota či koncern Volkswagen zaspali tím, že si nepořídili vlastní důl v Africe a nepřikoupili si k tomu i vlastní přístav.

Africký svět totiž funguje úplně jinak - vyhovuje geopoliticky silným vlivovým hráčům, kteří nejsou svázáni pravidly a už vůbec ne morálkou. Čína se možná navenek tváří kapitalisticky, ale v jádru je to stále tvrdý komunistický režim plný regulací a omezování, v němž jednotlivec nic neznamená. Proto se v Africe cítí jako doma. A není sama. Významně totiž na tomto kontinentu operuje třeba i neblaze proslulá ruská žoldnéřská skupina Wagnerovců. Pomáhá se státními převraty, upevňuje vliv podivných skupin lidí, na nic a nikoho nebere ohled…

Takovému přístupu ale podle našeho hodnotového žebříčku nejde „konkurovat“, tomu může západní svět a společnosti včetně automobilek jen tiše přihlížet. Můžeme o tom nemluvit, můžeme se utěšovat naší schopností efektivní recyklace, zaklínat se certifikáty o „čistém“ původu používaných surovin a případně pustit chlup na nějaký bohulibý projekt, ale víceméně podle všech organizací, které v Africe působí, dojdeme dříve či později stejně k jedinému – Afrika je drancovaná, místní obyvatelstvo vykořisťováno a míra korupce a machinací je zde extrémní. Případy, kdy se příliš zvídaví novináři či pracovníci neziskových organizací v Africe prostě a jednoduše ztratí, najdeme i dnes. Nikdo nic nevyšetřuje, domoci se práva je utopie a lidský život je tam vlastně bezcenný…

Ten, kdo má pod kontrolou suroviny a přístavy, vyhrává. To ví každý, kdo si alespoň párkrát zkusil zahrát společenskou hru Osadníci z Katanu. Současný příměr s Afrikou je až mrazivně podobný. Příkladem může být snaha o ovládnutí těžišť lithia poblíž města Manono v Kongu. Už od roku 2018 se o těžební práva snaží australská společnost AVZ Minerals, jenže licenci ne a ne dostat, takže ani jí nakonec nezbylo nic jiného než se začít paktovat s čínským výrobcem baterií CATL, který má díky pekingské vládě výrazně lepší vyjednávací pozici (mimochodem, CATL by bez požehnání, peněz, záruk a dotací čínské vlády ani nevznikl – jeho příběh a zejména počátky jsou také zajímavé). Čínský prezident Si Ťin-pching dokonce vydal nařízení, které čínským firmám nakazuje, aby získaly v Africe všechno, co je z hlediska nerostného bohatství alespoň trochu lukrativní. K získání potřebného vlivu a dosažení dohod s reprezentací daných afrických států při těžbě nerostů tak pomáhá třeba i čínský postoj na půdě OSN při jednáních o zásobování obilí, odpuštění státních dluhů, zajištění výhodných půjček a spousty dalších věcí, které „tradiční“ automobiloví výrobci nikdy nemohli a nemohou zařídit a jejich domovské státy jakbysmet.

Automobilový svět tedy akceptoval stav věcí a hraje s kartami, které jsou rozdány. Pokud chce (popř. musí) běžný výrobce vyrábět elektromobily, musí se smířit s tím, že akumulátor jako zásadní a nejdražší výrobní komponenta, bude přinášet profit Číňanům a může do budoucna jen doufat, že současné obchodní vztahy a dohody vydrží. Na druhé koleji pak musí tradiční výrobci zároveň čelit i přílivu kompletních čínských elektromobilů, jejichž cenotvorba si samozřejmě může dovolit odrážet i výše popsaný „konkurenční“ benefit. Jenže vlastnictví dolů a přístavů není ani zdaleka jedinou nekalou výhodou, kterou Čína při výrobě elektromobilů má, ať už jde o globální politicko-strategické cíle Pekingu, vágní patentové právo, levnou pracovní sílu či štědré dotace. Ale to si zanalyzujeme až někdy příště.