Reklama
Nová auta

První jízdní test nové Škody Octavia Combi v Česku očima pěti různých řidičů. Chválí ji i kritizují

Jeden den jsme trápili Škodu Octavia Combi 2.0 TDI 110 kW DSG. Superb to má nahnuté, shodli jsme se

Teenagera Robina nejvíc dostaly průjezdy zatáček. Smazat průměrnou spotřebu byl i pro něj hlavolam

I když jsem z redakce nejmladší a inkoust na řidičském průkazu mi ještě pořádně nezaschl, dostalo se mi té cti sednout za dvouramenný volant budoucího tahouna české automobilky jako prvnímu. A dokonce na nejdelší dobu.
Zdroj: Bart Běhal

Hlavolam i pro mladé

První pocity ve vozidle byly trošku rozpačité. Mohl za to především interiér, který dostal nový kabát v podobě digitalizace. Ta přináší čistší design, ale ovládání infotainmantu a dalších důležitých prvků, například klimatizace nebo radia, se diametrálně ztížilo. Asi nejvíce jsem bojoval s multifunkčním volantem, který ve Škodovce předělali k nepoznání. Vypadá sice bombově, ale vynulovat spotřebu za jízdy je složitější, než vyluštit šifru mistra Leonarda.  

Auto mnoha tváří

A teď k tomu nejdůležitějšímu, k jízdě. Nová Octavia to u mě měla velmi těžké, protože preferuji spíše nabušené požírače pneumatik a benzínu, než kombi se slabým dieselovým motorem. Ale nová škodovka mi vykouzlila úsměv na tváři. Největší zásluhu na tom měl skvěle vyladěný podvozek, který dokázal být na jednu stranu pohodlný a na druhou tuhý a zábavný.

Na mé bezmála tří set kilometrové etapě jsem zkusil všechna prostředí i druhy povrchu. Od města, přes dálnice, rychlostní silnice, až po rozbité okresky a krásně hladké serpentiny. I proto si myslím, že jsem hlavní adept na rozseknutí jízdních vlastností českého kombíku. Nebo alespoň té testované verze.

Ve městě se Octavie čtvrté generace chová dost podobně jako její větší sourozenec Superb. Takže je pohodlná a příjemně uhoupaná. Jediným jejím sokem jsou hluboké výmoly a zpomalovací prahy. Po přejetí takovéto nerovnosti jsem ucítil hlasitou a nepříjemnou ránu do interiéru.
Reklama

Lane Assist? Okamžitě vypínám

Dalším úsekem na mé testovací trase byla dvouproudá uhlazená silnice. Zde Octavie opět dominovala svým jízdním komfortem a podvozkem, ale nastal zde menší problém, a tím byl výkon dieselového dvoulitru. Na první dojem se zdál celkem svižný, ale při předjíždění ve vyšších rychlostech ztrácel dech. To se mi málem stalo osudným, když jsem chtěl v kopci objet kamión. Motor se rozhodl, že mě malinko postraší a v půlce manévru skoro přestal akcelerovat. Vše naštěstí dopadlo dobře a díky černým potahům sedaček nebyla na sedáku vidět hmotná stopa mého strachu. Tím jsem chtěl říci, že naftový agregát v rámci možností táhne hezky, ale trhač asfaltu to opravdu není.

Z této silnice jsem přejel na dálnici D1, kde se ukázaly další plusy a mínusy nové "Ovce". Začneme pozitivně, i při vysoké rychlosti byla škodovka stabilní a velmi sebevědomá. Tím negativním byl aerodynamický hluk, který při 130 km/h začínal být nepříjemný.

Ale to nebyla jediná vada na kráse. Snad u všech koncernových modelů si ihned po usednutí za volant vypínám Line Assist. Nová Octavia není výjimkou. Tento asistenční systém udělá víc škody než užitku, obzvlášť ve zúžení, kdy mi neustále hlásil, že jedu uprostřed jízdního pruhu, nemluvě o tom, že mi zbytečně zasahoval do řízení a táhl mě do svodidel.
Reklama

Na co Superb?

Po dálnici přichází moje nejoblíbenější část testovacího okruhu, a tím jsou okresky a serpentiny. Zde jsem byl vůči naftovému kombíku obzvlášť skeptický. Ale po prvních ostrých zatáčkách přišel šok. Octavia udělala přesně to, co jsem chtěl. Po několika dalších zákrutách jsem v autě dostal takovou jistotu, až to bylo strašidelné. Podvozek dokonale filtroval nerovnosti a přitom mi dával skvělou zpětnou vazbu do volantu. Řízení bylo překvapivě ostré a přesné. Zadek vozu v některých situacích předbíhal předek, takže jsem měl dojem, že sedím spíše ve čtyřkolce, než v předokolce. I při rychlé jízdě auto zůstalo sebejisté a soustředěné. No prostě ve Škodovce opět odvedli skvělou práci.

První jízdní dojmy bych shrnul jednou větou: Na co Superb, když můžu mít levnější, modernější a stejně dobrou Octavii.
Reklama

Barta, jemuž není moc přes dvacet, oslnil motor. Vadily mu vibrace v interiéru

Zdroj: Ondřej Běhal

První jízdy s novou Škodou Octavia Combi to byl pro mne lahodný koktejl namíchaný z atraktivního designu, moderního interiéru a fantastických jízdních vlastností. A právě na ty jsem se zaměřil.
Reklama

Myslel bych si, že je to čtyřkolka

Po prvních stovkách ujetých metrů mě na rozbitých okreskách překvapil komfortní podvozek, který mi svým projevem připomněl ten z posledního vydání Superbu. Připadal jsem si jako na lodi, která si sebejistě pluje po hladině a nic ji jen tak nerozhází. Až na drobné vibrace procházející do kabiny jsem k podvozku neměl žádné výtky. Ba naopak, byl jsem z něho nadšený.

Po chvíli mě však přestala nudně pohodlná jízda bavit, zašlápl jsem tedy plynový pedál a letěl vstříc ostrým zákrutám. Oslnila mne dynamika dieselového motoru 2.0 TDI EVO. Nechtělo se mi věřit papírovému výkonu jen 110 kW. Naftová pohonná jednotka auto svižně zrychlovala i z vyšších rychlostí. Dokonce jsem si chvílemi myslel, že nám podhodili model s poladěnou motorizací chiptuningem.

U vozu s pohonem předních kol jsem se bál nedotáčivosti, která ale ani při ostrých průjezdech nepřišla. Absolvoval jsem jeden oblouk za druhým a auto bylo stále jako přibité k vozovce. Ani nerovnosti nedělaly nové Škodě Octavia Combi v zatáčkách žádný problém. Zprvu jsem si dokonce myslel, že disponuje pohonem všech čtyř kol. Až tak byla "Ovce" na klikatých okresních cestách jistá.

Také se mi líbila spolupráce vznětového agregátu se sedmistupňovou automatickou převodovkou DSG. Řadila takřka neznatelně, rychle a logicky. Na druhou stranu žádný dojem na mne neudělalo řízení ani brzdy. Takový standard mezi rodinnými kombíky.
Reklama

Třicátník Edgar vychválil podvozek. Zato volič automatické převodovky mu připadal ohyzdný

Zdroj: Robin Běhal

Nová Octavia na můj vkus trochu víc zvážněla a, inspirována kolegy z koncernu, nabrala i trochu elegance. Na druhou stranu ničím nevyčnívá, jak tomu bylo například u předchozí verze s dělenými světlomety. Design je vždy subjektivní záležitost, a tak důležitější, než rozdmýchávat filozofické debaty o tvarech a prolisech, je zodpovědět si otázku, zda je nová generace lepší než ta minulá. To jsem se snažil zjistit během našeho testování ve stylu Quentina Karanténa, tedy pěkně v rukavičkách.
Reklama

Máme verzi skoro za milión

Na úvod je dobré říci, že pod ruce se nám dostala ta nejvyšperkovanější verze Style, navíc s několika prvky spadajícími do příplatků. Podtrženo, sečteno, testované provedení by vyšlo na více než 950 tisíc korun. Není proto divu, že se ihned po nasednutí dostavil pocit komfortu.

Kožená sedadla dostatečně obepínají tělo a drží v zatáčkách, volant z kůže je tvarovaný přesně tak, jak se očekává, i když mu od posledně chybí rameno, a hlasem ovládaný 10“ infotainment dominuje středovému panelu.

Jako spolujezdci mi přišlo sedadlo tvrdší než na straně řidiče, asi moc pozadí ještě neviděla. Vnitřní obložení kombinuje měkké a tvrdé plasty a tlačítka do nich vložená jsou přehledně uspořádaná a vždy po ruce. Líbilo se mi dotykové ovládání hlasitosti rádia na liště pod obrazovkou, jsem přejetím prstu ze strany na stranu navyšoval nebo snižoval zvuk. Ten byl mimochodem díky audiosoustavě parádní.

Zato k ovládání palubního počítače mám výhrady. Přepínání mezi režimy spotřeby je zdlouhavé a zpočátku chaotické. Naštěstí se s otočným ovladačem dobře pracuje.

Testovaný motor se pojil se sedmistupňovou automatickou převodovkou DSG. Řadící páčka sice svůj úkol plní, ale za mě je celá kulisa ohyzdná.

Předchůdce předjíždí jízdně i technologicky

K fungování automatu nemám námitky. Jednotlivé převody sázel bez výrazného škubání a cukání a rozjezdy díky tomu byly plynulé, stejně tak i dynamické zrychlování. V normálním režimu naftový agregát zbytečně nevytáčel, až mi občas přišlo, že řadí brzy.

Na předjíždění tu je ovšem písmeno S jako Sport neboli Slimákům-zdar. To vyžene motor do otáček a nechá tak vyznít 150 koní pod kapotou. Když se takové stádo rozvášní, dává o sobě dost slyšet a nepomůže ani dobře odhlučněná kabina. Celkově je naftový dvoulitr poněkud hlučnější, obzvláště při studeném startu. Vyniká ale dostatečným výkonem a pružností, a to nemluvím o spotřebě. O té zas příště.

Teď ještě k podvozku. Tam Octavia zabodovala nejvíce. Nemalý vliv na tom měla jeho adaptivnost označovaná DCC s volitelnými režimy Eco, Comfort, Normal a Sport, spadající do příplatků. Nový kombík si poradil s jakoukoli zatáčkou s grácií a nerovnosti skvěle žehlil. To, co se dělo pod koly, bylo poměrně slyšet, ale do sedadel a volantu se hrboly a díry nijak výrazně neprojevovaly, obzvláště v režimu Comfort. Sportovní naladění už tak hodné na pozadí nebylo.  

Potěšilo i řízení bez jakékoli vůle ve středové části. Volant odporoval v přijatelné míře a zatáčení tak bylo komfortní a přesné, což jsem ocenil hlavně při rychlejší jízdě, kdy lehce strádaly gumovější brzdy.

Nová Octavie Combi je za mě plnohodnotný nástupce svého předchůdce a předjíždí jej jak jízdně, tak technologicky.
Zdroj: Bart Běhal
Reklama

Podle čtyřicátníka Ondřeje Octavia konečně dospěla a balí manažery. Ale ne palubním počítačem

Zdroj: Bart Běhal

Celý život bojuju s jedním problémem. Nějak se mi nedaří dospět. A myslím, že Octavia na tom byla ve svých předchozích třech generacích podobně. I když ji v Česku v drtivé většině pořizovaly firmy a jde o suverénně nejčastějí vůz i na nižších manažerských postech, do elegance a statusu manažerského auta ji stále něco chybělo. Nikdy ze sebe nedokázala úplně strhnout nálepku přerostlé, ale lacinější ségry Golfa. Po usednutí do testovaného kousku čtvrté generace Octavie Combi jsem tenhle pocit neměl ani v nejmenším. Octavia dospěla a Škodovka by mohla v tuhle chvíli klidně přestat vyrábět Superb.
Reklama

Podvozek, který zvládá pohodlí i zatáčky

Připadal jsem si jako za volantem moderního manažerského auta. Nejen díky designu interiéru a použitým materiálům, ale zejména díky naladění podvozku. Ten se totiž pohupuje přes drtivou většinu nerovností s komfortem luxusních aut. Jen občas jsem slyšel při přejezdu hlubších děr kopnutí do zadní nápravy a záplatované silnice interiér trochu rozvibrovaly.

Jenže brzy se zase projevila ta moje povaha a já se s novinkou vrhnul do zatáček nikoli jako rozvážný manažer, ale jako zastydlý puberťák, který celý život toužil jezdit rallye. A tady mě testovaná Octavia Combi potěšila možná ještě mnohem víc. I přes to, že se podvozek na můj vkus na okreskách občas až moc pohupoval, při vrhnutí se do prudké zatáčky se zachoval velmi elasticky a držel stopu způsobem až neuvěřitelným. Na titulní fotce celého článku můžete vidět, jak se mi podařilo zvednout zadní kolo, ale za volantem jsem nic takového vůbec nevnímal. Měl jsem neustálý pocit naprostého bezpečí a jistoty. Na jedné straně je to obdivuhodné, na druhé straně tím auto jasně dává najevo, že mu v první řadě nejde o souznění řidiče s vozovkou, ale o pohodlí. Přesto mě s ním projíždění zatáček bavilo a nemusel jsem se s ním vůbec prát.

Překvapil mě malý rozdíl v chování auta mezi krajními režimy Comfort a Sport u adaptivních tlumičů.
Zdroj: Bart Běhal

Nebe a peklo převodovky DSG

Velmi dospěle na mě nová Octavia Combi působila na dálnicích, i  když odhlučněním tady proti luxusním autům ještě malinko ztrácí. Naftový motor byl v kabině slyšet hlavně při vytáčení do otáček.

Dynamikou a silou mě dvoulitrový čtyřválec příjemně překvapil. Vůbec se nechoval přidušeně a tipnul bych mu mnohem vyšší výkon než 110 kW.

Spotřeba odpovídala údajům podle normy WLTP, která u ní udává údaje od 4,3 po 5,4 l. Běžným tempem se dá jezdit v pohodě pod pět litrů. Překvapilo ale, jak prudce vzrůstá při sportovnější jízdě. Dostali jsme se i nad 12 litrů, což bychom u dieselu nečekali. Podrobně si spotřeby v jednotlivých režimech jízdy rozebereme ve zvláštním článku.

Sedmistupňová automatická převodovka fungovala při běžné jízdě neprosto bezchybně. Většinou jsme vůbec nevěděli o tom, že řadí. Vše se ale změnilo v momentu, kdy jsme fotili průjezdy zatáčkou a já musel od zatáčky couvat, pak do ní prudce vyrazit kupředu, prolétnout ji, zabrzdit a znovu couvat. V tu chvíli se převodovka chovala tak, jak bych si představoval, že řídí aktivistka Greta. Naprosto zmateně, trhaně, nekoordinovaně.

Nejvíc mě ale při mé hodině za volantem (mimochodem ten dvouramenný je fakt krásný) vytočilo mazání krátkodobé spotřeby na palubním počítači. Úkon, který bych měl u starší octavie za dvě vteřiny vyřízený i uprostřed nejdivočejší jízdy, mi tady trval půl minuty a musel jsem kvůli němu zastavit. Údajně existují zkratky, na které jsem ale při prvním seznáme ní s autem nepřišel. Tlačítka a rolery za volantem jsou ale parádní.

Jo a dobře jsem si pokecal s ochotnou asistentkou Laurou. Myslím, že po mě trochu jede, starala se o mě jak o vlastního. Více na videu pod tímto textem.
Reklama
Zdroj: Autosalon
Pokec s Laurou, hlasovou asistentkou.

Expert Pepa si připadal jak v Superbu. Jeho fóbie má jméno USB-C

Zdroj: Robin Běhal

Přebírám nový mladoboleslavský klenot a vyrážím na simulovaný metropolitní okruh, co má zhruba 15 kilometrů. I přes koronavirus špička vrcholí. Stojím v koloně kvůli havárii autobusu s nepozorným řidičem Audi Q7.

Všichni automaticky odvrací zrak od lidského neštěstí a pomačkaných plechů a  míří pohledy k mé nové Octavii. Popojíždějí, zastavují na mé úrovni a  fotí. Zdá se, že se paní Octavia líbí. Mě taky. Vyčítám jí pouze marketingově koncernovou stříbrnou barvu. Bílá nebo červená by jí slušela mnohem víc.

Uvnitř šokuje masivní palubní deska, sedím za volantem lehce utopen, což se mi, při mé výšce, moc často nestává. Na sklo promítá svá čísla a údaje head-up displej. Palubka v několika rovinách kombinuje řadu pečlivě zvolených materiálů nad kterými drží dozor obří obrazovka infotaimentu. Loketní opěrka super, sedadla jakbysmet.

Trochu mi vadí prázdnota, co zůstala po amputaci klasické páky voliče převodovky. Tu nahrazuje jakési mini-pádlo, co ve mě evokuje spíš než řízení videohru. Sunu se kupředu dvacítkou, třicítkou a trnu, do jakých výšek vyženu spotřebu.

Konečně se kolona rozjíždí a já pouštím z uzdy koně naftového dvoulitru. Příjemné a do sedaček zatlačující. Na voliči jízdních režimů dávám COMFORT a nechám se kolébat podvozkem, co se snaží vyrovnat s nástrahami opravovaných silnic.

Moc se mi líbí volant s pouhými dvěma rameny. Lehce se ale utápím v logice ovládání funkcí tlačítky, co na něj umístili. Bude to chtít cvik. Na první dobrou v čudlících plavu.

Dojem nemám jako z Octavie, ale jako ze Superbu. Myslím velikostně. Byť se nárůst rozměrů fakticky odehrál v rámci centimetrů, pocitově jde o  decimetry. Masivnost, co mě obklopuje, úplně přivolává verzi Scout a  pohon 4x4, kterou bych preferoval a favorizoval jsem ji i u předchozí generace.

Ani jsem se nerozkoukal a 15 kilometrů a moje půlhodinka jízdy uplynuly jak mávnutím kouzelného proutku. Na palubce svítí spotřeba pod 5 litrů.

Holka mladoboleslavská, moc se těším, až tě dostanu v rámci normálního týdenního testu. Užijeme si spolu. I když ne všechno se mi líbilo. Víc na přiloženém videu.
Zdroj: Autosalon
Co se Pepovi na nové Octavii líbí a co ho štve.
Reklama
Reklama
Autosalon TV