Reklama
Bonusy k TV pořadu

Dojeli jsme elektromobilem do Albánie a zpět. Vše ale dopadlo úplně jinak, než jsme si plánovali

Chtěli jsme na fotbal do Tirany. Kvůli srbským celníkům jsme český debakl sledovali v albánské krčmě
Zdroj: Ondřej Běhal - Autosalon.tv

Elektromobilita už pomalu proniká i na jih Balkánu, do zemí jako je Srbsko, Albánie nebo Černá Hora. Síť nabíječek je tady ale mnohem řidší než v Evropské unii a na řidiče elektrického auta čeká spousta nástrah. Takže je nutné obrnit se trpělivostí, nevyvíjet na sebe časový tlak a brát cestu jako cíl. A jedno velké dobrodružství. Přesně tak se vyvinula i naše cesta za zápasem českého národního týmu do albánské Tirany.

Bude to punk!

Moderátorovi televizního Autosalonu Honzovi Říhovi chuť zažívat dobrodružství nechybí, a tak jsme společně vymysleli v pořadí už několikátou zábavnou akci s elektromobilem. Po dvou rekordech v počtu projetých zemí během 24 hodin jsme si tentokrát řekli, proč nespojit test nové generace elektromobilu Hyundai Kona vyráběného v Nošovicích s cestou na zápas fotbalové reprezentace v Albánii. Hyundai je jejím generálním partnerem, takže to dávalo smysl z mnoha pohledů. Letmý pohled do mobilní aplikace ABRP naznačoval, že to půjde. Takže jsme si na jaře akci odklepli.

Teprve několik dní před jejím začátkem jsem si začal zjišťovat podrobnější informace. A rychle pochopil, že půjde o slušný punk. Aplikace Charge my Hyundai v zemích Evropské unie zajišťuje pohodlí spočívající v tom, že stačí přijet na téměř jakoukoli rychlonabíječku, autorizovat se kartou a nabíjet. Jenže mimo země Evropské unie nefunguje - ani v Srbsku, Albánii, Kosovu, Makedonii, Černé hoře nebo Bosně a Hercegovině, tedy zemích, jimiž může vést plánovaná trasa. Pročetl jsem si několik málo zkušeností lidí, kteří se na jižní Balkán vydali a hned mi bylo jasné, že co nabíječka, to jiná aplikace do telefonu. Několik si jich tedy stahuji a díky tomu se dostávám i k té nejužitečnější, tedy PlugShare. Ta sice žádnou nabíječku neodemkne, ale skvěle pokrývá jejich síť a nechybí ani častá hodnocení uživatelů, ze kterých je zřejmé, zda a jak ta která nabíječka funguje. A také prozrazuje, že síť rychlonabíječek je na jižním Balkáně zatím řídká jak chrup stoleté stařeny. A to se nebavíme o hyperchargerech s výkony nad 100 kW. Za rychlonabíječky se tam považují i dvaadvacítky nebo čtyřicítky. Funkční padesátka (míněno nabíjecí výkon 50 kW za hodinu), to už je opravdu velký luxus.

A to není všechno. Nejrychlejší cesta z Prahy do Tirany totiž vede přes sever Kosova. Tedy oblast, která v posledních měsících připomíná sud se střelným prachem na pozemku pyromana. Snažím se marně kontaktovat českou ambasádu v Prištině. Dochází mi, že den a půl, který jsem si na cestu původně plánoval, je naprosto nedostačující, ale Honza a kameraman prostě dřív vyjet nemohou. Takže je mi čím dál jasnější, že nás čeká velké dobrodružství.

Reklama

Přes Kosovo ne

Den a půl před startem se konečně ozvou z ambasády v Prištině. Jeden ze tří hraničních přechodů, konkrétně Merdare, přes který vede plánovaná cesta, prý považují za bezpečný. Fajn! Jenže mi mezitím došlo, že dalším problémem může být pojištění. V Kosovu totiž například neplatí zelená karta. Což o to, povinné ručení se dá místo ní pořídit za třicet eur na hranicích. Jenže pro jistotu kontroluji i havarijní pojištění, a z Uniqy, která naši Konu pojistila, se dozvídám, že na Kosovo se nevztahuje. Ještě se auto snažíme s lidmi z českého zastoupení Hyundaie bleskově připojistit. To už jsme na cestě. Mezi Budapeští a Szegedem se definitivně dozvídáme, že auto havarijně pojistit přes Kosovo nelze. Zahráváme si s myšlenkou, že bychom to i tak přes Kosovo riskli, ale nakonec to zavrhujeme a můžeme plánovat znovu. Do zápasu na Air Albania Stadium v Tiraně zbývá 24 hodin.

Navíc přichází moje první chyba. Chtěl jsem vybrat nabíječku co nejblíže maďarsko-srbským hranicím, ale nevšiml si, že už není v ekosystému Charge my Hyundai. A tak si na jihu Maďarska trénuji zprovoznění nabíječky pomocí QR kódu a aplikace. Naštěstí je ta od firmy MOL docela intuitivní, a tak charger s jásotem posádky během čtvrt hodinky rozchodím.

A dobré zprávy pokračují. Místo původně zvažované dlouhé trasy přes Makedonii nacházím kratší variantu přes Černou horu. A ještě více se Honzovi s kameramanem Lubošem líbí můj další úlovek. Hotel podél nově naplánované cesty v srbském Čačaku, v jehož areálu se nachází rychlonabíječka. Už se chlapci smiřovali s tím, že pojedeme přes noc, a nakonec takový luxus. Slibuji klukům celých šest hodin spánku.

Neříkej hop!

Jenže jak už to bývá, není stále posvícení. Google mapy nás před maďarsko-srbskými hranicemi vedou pryč z dálnice na paralelní přechod na vedlejší silnici. Prý tím ušetříme hodinu a čtvrt. Přijedeme k hranici – a tam mrtvo a zamčené závory. Tu du dum tum… Díky, Google. Ztrácíme nejen čas, ale i deset kilometrů, což nás mrzí ještě víc. Tušíme totiž, že k další nabíječce přijedeme s minimálním množstvím elektřiny v baterii. Navíc se děsíme víc jak hodinového čekání v koloně. Jenže pan Google naštěstí bral v potaz kolonu kamiónů, takže hranicí projíždíme mezi osobáky jen s malým zdržením a všechny ty nervy jsme si mohli odpustit.

Přichází další problémy. Po několika desítkách kilometrů je mi jasné, že elektřina až na hotel nevydrží, a tak panicky hledám další nabíječku podél cesty. V areálu čerpací stanice Gazprom se snažím jednu rozchodit. Po půl hodině stresu, stažení několika aplikací, a poté, co musím firmě poskytnout zálohu v přepočtu asi 600 korun, se nabíječka rozběhne, ale do auta teče žalostných 11 kW. A to už tečou i naše nervy. Slibovaných šest hodin spánku se smrskává. Už teď je jasné, že na hotel dojedeme nikoli v jednu, ale nejdříve ve dvě ráno.

Hledám rychlejší nabíječku, odjíždíme od té pomalé, a konečně máme štěstí. I díky aplikaci PlugShare, která místo hodnotí plným počtem bodů, tentokrát vše probíhá nečekaně hladce. Jde o nabíjecí hub plný hyperchargerů. Jen přijedeme, a to už dávno odbila půlnoc, je u nás chlapík, který nabíječku odblokuje. Hodně kontrastně s kosmickými nabíječkami pak působí zakouřená kancelář v kontejneru, ve které platíme. Podle množství vydaných faktur se tady moc nepřetrhnou.

Ještě, že jsme nabili. Trasa k hotelu totiž vede přes kopce, takže musím i tak hodně zvolnit, abychom vůbec dojeli. Už nemám sílu si užívat nádherně hladkých srbských dálnic. Zvlášť když musím ke konci jet místo sto třiceti sotva stovkou.

K hotelu přijíždíme ve 2:20 ráno. Dva stojany ze tří jsou obsazené Volkswageny ID.3 v totožných firemních barvách místního taxikáře. A třetí se mi ani za boha nedaří rozchodit. Sice pomocí QR kódů stahuji obě potřebné aplikace, ale vždy se zacyklím těsně před možností zaplacení. Jsme zmrzlí, nevyspalí a k smrti unavení. Nadáváme. Proklínáme elektromobilitu.

Naštěstí taxikář není sketa. Zjistí, že náš stojan se odpojil od sítě, slituje se nad námi a uvolní nám jeden ze svých obsazených. Najednou vše funguje. Musíme mu ale slíbit, že hned po nabití auto přeparkujeme a stojan uvolníme. Nastavuji si ve tři ráno budík na 4:45 a pokouším se usnout. Povede se mi to až tak za půl hodiny, takže v mžiku zvoní budík. Jako zombie se potácím k autu. Aspoň trochu mě nakopne, když zjistím, že je na sto procent nabité, a padám zpátky do postele na zbývající dvě hodiny spánku.

Snídani máme dostat v sedm, ale ještě v půl osmé sedíme v děsivě zakouřené jídelně bez kousku žvance. Vyjíždíme tak až kolem osmé a dostáváme se pod časový tlak. Sice to máme přes hory do Tirany jen 450 kilometrů, ale navigace ukazuje víc než osm hodin cesty. A to jsme chtěli kolem poledne hledat v Tiraně české fanoušky. Opět improvizuji a snažím se vymyslet rychlejší trasu. Včera večer mi ji Google mapy na chvíli nabídly, ale teď ji vidím jen na portálu Mapy.cz. Google nás vede delší, ale zjevně jistější trasou přes mezinárodní silnici. Tou kratší ale můžeme ušetřit čas i kilometry, navíc to vypadá, že vede krásnou přírodou. Všichni souhlasíme a netušíme, že se právě řítíme do zcela neočekávaného sledu událostí, který naše dosavadní plány roztrhá na kousky. Ještě máme šanci vrátit se k původnímu plánu. Mělo nás varovat, když nás Mapy.cz v Čačaku zavedou naprosto nesmyslně do uzavřeného průmyslového areálu, ze kterého vede cesta jen v mapových podkladech na telefonu, ale v realitě je tam sráz. Honza navrhuje, ať fakt jedeme raději tou delší trasou. Nesouhlasím a vedu nás do hor.

Nejdřív to vypadá, že jsme udělali nejlépe, jak jsme mohli. Cesta vede nádhernou krajinou, navíc téměř bez provozu. Nahoře na kopcích svítí slunce, dole se válí mlha a vypadá jako chomáče cukrové vaty. Střídá se krásně hladký asfalt se šotolinovými úseky úplně bez asfaltu. Za Sjenicí směrem k černohorské hranici zcela zmizí ostatní auta. Asfalt je tu hladký jako zrcadlo. Okolo scenérie, jak z pohádky. Malé vesničky mezi kopcemi, salaše, ovce, psi. Romantika největší. Tichounce kloužeme parádními serpentinami dolů do kaňonu řeky Lim. Honza se rozplývá blahem a velebí moje navigační schopnosti. Už jsme v údolí, když se za zatáčkou objeví závora, cedule STOP a betonový sokl. Silnice je zatarasená. Vyskakuju z auta, zkouším hmotnost toho kvádru.

„Kluci, pojďte mi pomoct, musíme to odtáhnout a jedeme dál,“ volám na zbytek posádky, protože vidím, že za podjezdem pod mostem už je Černá hora.

Místo odpovědi ale slyším halekající srbštinu. Běží ke mně dva pohraničníci. Starší má ruku na kvéru a podle tónu hlasu chápu, že se asi nechovám úplně podle jeho představ. „Nech to být, okamžitě nasedni do auta, otočte se a mazejte odtud!“ řve na mě a brunátní. Snažím se s ním diskutovat, ale anglicky nerozumí. Česko-srbsky mu říkám, že nás sem zavedly dvě navigace. Ukazuju mu telefon s mapami.

„Nezajímá mě navigace. Vypadněte!“

Mladší, co umí trochu anglicky, Honzovi vysvětluje, že jde o lokální přechod pro místní. Ne o mezinárodní. A že tudy nesmíme. A že nás prostě nemůžou pustit dál.

Ptáme se na objížďku.

„Tak sto kilometrů.“

Auto hlásí dojezd 170 km. Do Podgorice k nejbližší padesátkové nabíječce je to asi 130 km. Plus sto kilometrů? 230 km. To nemáme šanci. Prosebně spínám ruce, vysvětluji, že cestou zpátky nejsou nabíječky. Skončíme uprostřed hor bez elektřiny…

„Kašli na to. Pojď, jedem. Nemá to cenu. Bude průšvih,“ táhnou mě kluci do auta. Vůbec se mi nechce, protože vím, že to je v háji.

Sandžak

Cestou zpátky se ukazuje, že situace bude ještě horší, než jsme mysleli. Nejkratší objížďka vede přes Kosovo a na cestě jsou navíc jen pofidérní pomalé nabíječky bez jakéhokoli hodnocení na PlugShare. Jako jediná rozumná varianta široko daleko se jeví ještě mnohem delší objížďka, cesta přes Černou horu a dobře hodnocená nabíječka ve městě Novi Pazar u prodejce Mercedesu. Nabíjí ale rychlostí 11 kW za hodinu…

Dochází nám, že zápas nestihneme. Zkoušíme se chytat stébla. „Třeba dojedeme na druhý poločas. Nebo alespoň do Albánie a podíváme se na zápas někde v baru,“ probíráme alternativy. Nejdříve ale musíme najít tu nabíječku.

Cesta do Noveho Pazaru připomíná spíš cestu do Istanbulu. Všude kolem mešity, bazary, ženy v šátcích, muži s dlouhými vousy. Jsme opravdu v Srbsku? Nedostali jsme se nějakým dalším navigačním omylem přece jen do Kosova, kterému jsme se chtěli vyhnout? Nikdo z nás neměl ani tušení o existenci pozoruhodné muslimské enklávy Sandžak na pomezí Srbska a Černé hory. Spíš než o zápas s Albánií začínáme mít strach o sebe a naše auto.

Jenže dealerství Mercedesu skutečně existuje. A jaké! Mezi kopci s pastvinami a ovcemi působí jako roubenka na Marsu. Za auta v showroomu a kolem něj by se nemusel stydět ani prodejce ve Stuttgartu. Black series, SLR McLaren, Géčko 4x4 „na druhou“. Monstra za osmiciferné částky v korunách. A je tady i nabíječka. Volná! Muslimský personál nás vítá kávou, s úsměvem si vyslechne náš příběh a nechá nás nabíjet, jak dlouho potřebujeme. Bohužel do auta teče fakt jen 11 kW za hodinu, takže to tu máme na čtyři a půl hodiny do zavíračky o šesté. Zkouším najít v mapách a všech aplikacích rychlejší variantu, ale neexistuje. Útěchou nám je místní PR manažer s fotbalovým jménem Zinedine, který se o nás vzorně stará a dozvídáme se od něj spoustu věcí. Úplně nás štve kontrast přátelského chování místních muslimů v porovnání s arogantními slovanskými „bratry“ na hraničním přechodu. „Cítíme se být součástí Srbska a žije se nám tu dobře,“ překvapuje nás dál usměvavý Zinedine. Ještě nám dává tip na skvělou restauraci, kam nás chce i dovézt, ale volíme procházku.

Debakl jen na hřišti

Odjíždíme v šest hodin se stoprocentně nabitou baterií a s tím, že se chceme dostat co nejdříve na hranice Albánie. Pak se uvidí. V půl deváté, tedy těsně před výkopem, se ptáme sympatického albánského celníka na nedávno otevřeném maličkém zapadlém přechodu Vermosh-Guci, který vypadá jak z filmu Tři veteráni (ano, ověřil jsem si dopředu, že je mezinárodní a otevřený), jestli se bude dívat na fotbal.

„Jasně, máme to zapnuté,“ usmívá se.

„Jak to dopadne?“ zkoušíme ho.

„Jedna jedna,“ zůstává při zemi.

Silnička v Albánii se klikatí vysokými horami a moc to nevypadá, že bychom tady mohli najít nějaký sport bar. Ale hned v první vesnici vidíme kolem silnice spoustu aut, malou hospůdku na první pohled přetékající lidmi a v ní… Televize s fotbalisty!

Vystřelím z auta, běžím dovnitř, vpadnu do zahulené putyky zaplněné do posledního místečka a ptám se sympatické číšnice, jestli se tady můžeme dívat na fotbal. Usmívá se a souhlasně přikyvuje.

„Odkud seš,“ ptá se mě ošlehaný horal lámanou angličtinou.

„Z Česka,“ odpovídám.

„On je z Česka!“ zařve. Místností se rozezní hurónský smích a několikeré ruce mě plácají po zádech.

Oblékáme si s Honzou v autě národní dresy, když se ozve vítězný ryk. Mrknu na telefon na zprávy a pochopím. 1:0 pro Albánii.

„Tak teď se fakt nemusíme bát jít takhle dovnitř i s kamerou,“ povzbuzuju trochu nejistého Honzu a beru si kromě dresu šálu s trikolórou. Luboš pouští kameru. Hospoda nás přátelsky a trochu omluvně vítá. A čím hůř se zápas pro Čechy vyvíjí, tím milejší Albánci jsou. Fotbalový debakl už mě ani netrápí stejně jako to, že zápas nesledujeme na moderním stadiónu Air Albania v Tiraně, ale v bezejmenné hospůdce ve vesnici Lepushë. A není to jen tím, že se mi podaří domluvit ubytování kousek od šenku, a tím pádem mě brzy chladí tři piva a vzápětí hřejí tři panáky rakije. Závěr zápasu je až dojemný. Gratuluje šťastným a dojatým Albáncům a oni nás dojatě utěšují.

Ráno zjišťujeme, že bydlíme v penziony se samými Čechy. Motorkáři. Dokonce je mezi nimi i bývalý fotbalový reprezentant. Mají ze včerejšího zápasu podobné zážitky jako my, jen ho sledovali s majiteli ubytovacího zařízení. Společně si přejeme šťastnou cestu a našim fotbalistům, aby jejich kvalifikační příběh skončil podobně jako ten náš.

Další nabíjení už absolvujeme v Evropské unii. Přesně řečeno v Chorvatsku u Dubrovníku, kde už zase funguje Charge my Hyundai, a tak vše probíhá v klidu a v pohodě. Ve zbytku cesty domů už je největším dobrodružstvím volba, jestli si dát u nabíječky ke kafi dortík, nebo bagetu. Superchargery sítě Ionity, se kterou Hyundai spolupracuje, jsou totiž v optimálních vzdálenostech od sebe a fungují bezvadně. Navíc jsou vždy v záloze mraky dalších rychlých dobíječek okolo.

Pohodlná, ale příliš starostlivá Kona

Za čtyři dny jsme elektromobilem Hyundai Kona druhé generace vyráběným v Nošovicích najeli pohodlně ve třech lidech a s plným kufrem necelé tři tisíce kilometrů s průměrnou spotřebou kolem 18 kWh na 100 kilometrů. Dojezd na nabitou baterii se pohyboval od přibližně čtyř set padesáti kilometrů mimo dálnice přes více než tři sta kilometrů v dálničním provozu. Od začátku jsme věděli, že nepůjde o ideální auto na dálkové jízdy třeba v porovnání s modely Ioniq 5 a Ioniq 6, které jsou schopné extrémně rychle dobíjet rychlostí až 220 kWh. Do nové Kony v nejlepším případě teklo necelých 100 kWh. Však také jde spíše o „mama car“ na ježdění kolem komína než o auto na dálkové cestování. To umocňovala i devatenáctipalcová kola se širokými pneumatikami 235/45 R19, která proti základním sedmnáctkám znamenají hendikep v podobě o 60 km nižšího dojezdu na nabitou baterii.

Celkově jsme za osm nabíjení utratili 7344 korun, přičemž jedno nabíjení bylo zadarmo, ale jedno naopak vyšlo v přepočtu na kilometr na úplný nesmysl, protože jsme zaplatili depozit a skoro nic z něj nevyčerpali. Náklady na palivo na celou cestu ve výši 2,45 koruny za kilometr nejsou o moc nižší, než kdybychom jeli s konou poháněnou benzinovým motorem. Tak to zkrátka je, když musíte mimo EU spoléhat na rychlonabíječky, které nejsou v ekosystému Charge my Hyundai a nemáte u nich tedy vůbec žádné cenové zvýhodnění.

Auto nám poskytlo až nečekaný jízdní komfort. Mě osobně snad ještě více bavily jeho jízdní vlastnosti v serpentinách, kterých jsme si na Balkáně užili až až. Přestože jde o elektromobil s pohonem přední nápravy, neměl tendence hrnout se přehnaně ze zatáček ven, a pokud k tomu začalo docházet, stačilo mírně ubrat plyn. Kona působila nečekaně hravě, hbitě a ovladatelně.

Naopak nás celou dobu štvala otravná péče všech možných asistenčních systémů projevujících se neustálým pípáním, blikáním a vibracemi do volantu. Zvlášť neodbytný asistent bdělosti každou chvíli žádající přestávku v jízdě byl fakt na zabití.

Porovnání nového elektromobilu Hyundai Kona Electric s vyšší kapacitou baterie s největšími konkurenty naleznete ZDE. Kompletní ceník a technické údaje si můžete prohlédnout ZDE.

Spousta odpůrců elektromobility obrátí naše zkušenosti z cesty elektromobilem do Albánie proti elektromobilitě jako takové. Jenže naše cesta rozhodně neměla cíl přesvědčovat české řidiče k tomu, aby si koupili elektromobil, protože se s ním dá klidně jet i na Balkán. Chtěli jsme prostě vyzkoušet, jestli je něco takového vůbec možné, zažít dobrodružství a mít podklady pro zajímavé reportáže. A to se nám splnilo měrou vrchovatou.

Překvapilo mě, že i s elektromobilem určeným spíše pro ježdění „kolem komína“ je možné se na jih Balkánu vydat a vrátit se v pořádku zpátky. Musíte ale dobře plánovat, neustále si fakta ověřovat, mít v záloze plán B a nevyvíjet na sebe časový tlak. A hlavně mít datový balíček ve svém mobilním telefonu. Je zřejmé, že rok od roku bude síť nabíječek i na jihu Balkánu houstnout a cestování elektrickým autem bude i tam mnohem menším dobrodružstvím než dosud.

Reklama

Diskuze

Jarda - 03.12.2023 20:23:59
Moc zajimave cteni. Proc jste ale nenavigovali primo pomoci ABRP? On se da i spojit s autem pres OBD adapter, pak rovnou vidi procenta baterie v telefonu.
Mirek - 19.11.2023 11:58:05
To bych se na to vyprdnul v půlce, přesně jako při čtení článku..

Tereza dokázala odemknout i nastartovat nový Hyundai Kona. A nepotřebovala k tomu klíče

Nová generace korejského crossoveru je první auto této značky pro Evropu, které to umí
11.10.2023 15:51
|
1
Reklama

Hyundai mění ceny nejprodávanějšího SUV. Naftový motor u něj už ale nehledejte

Korejský výrobce se v rámci nedávných změn zaměřil na dva své modely. Zlevnil až o 50 tisíc
06.10.2023 13:35
|
3
Reklama

Slepé místo silničního zákona. S autem bez dveří si dlouho nevěděla rady ani policie

U Fordu Bronco je možné od výroby sundat dveře i střechu. Může ale odstrojený do běžného provozu?
20.09.2023 07:28
|
17

Max Verstappen stanovil ve formuli 1 neuvěřitelný světový rekord. Překonal Hamiltona i Vettela

Ve Velké ceně Itálie se mladému Holanďanovi povedlo získat desáté vítězství v řadě
06.09.2023 11:48
|
1

OCTA má vládnout terénu i asfaltu. Exkluzivně jsme poznali nový nejbrutálnější Defender všech dob

Výkon 635 koní. Světlá výška víc než 32 cm. Vibrátory v sedačkách. Cena bezmála pět milionů korun
03.07.2024 17:31
|
1

Facelift udělal z dřívějšího otloukánka od Škodovky příjemné auto. Některé mouchy však nevychytal

Otestovali jsme Škodu Kamiq 1.0 TSI 85 kW DSG téměř s maximální možnou výbavou
28.06.2024 10:10
|
4
Reklama

Mercedes vylepšil až sedmimístné SUV s cenovkou škodovky. GLB stále konkuruje i novému Kodiaqu

Jízdní vlastnosti jsme si užili víc než před čtyřmi lety. Některé nové ovládací prvky ale pijí krev
23.06.2024 18:02
|
3

Renault zase leze do zelí BMW a Mercedesu. Jeho Rafale vypadá skvěle, ale jízda není bez chyb

Velké SUV kupé má sportovně naladěný podvozek, hybridní pohon se však při sportovní jízdě trápí
30.05.2024 08:00
|
0
Reklama
Autosalon TV