Nebrat karty je nesmysl. Tady je přijímají i pouliční umělci, hlásí Pepa z Britských ostrovů

Celé léto Českou republikou rezonovalo téma plateb v hotovosti. My jsme naopak během naší téměř 70denní cesty po Britských ostrovech neutratili v hotovosti „ani ň“!

Sem tam kouknu na sociální sítě nebo novinové články českých deníků. Překvapilo mě, jak moc se tam objevují fotografie z různých restaurací nebo kempů s nápisy „karty neberem!“. My po cestě přes Skotsko, Irsko a ostrovy řešili opačný problém. Nápisy v obchodech, lékárnách nebo kavárnách mnohdy hlásaly „platba pouze bezhotovostně!“.

Nerozhodovala přitom výše částek. Nejnižší platbu naší kartou Visa, tedy vlastně chytrými hodinkami, jsem provedl ve výši zhruba 9 Kč. Šlo o jízdenku za psa na místní koněspřežné dráze ve městě Douglas na ostrově Man. To mi přišlo jako super paradox. Dráha z doby France Josefa, kde průvodčí koněspřežky, samozřejmě v dobovém kostýmu, operuje čtečkou karet? Neuvěřitelné!

Druhý takový případ minimální platby mám z obyčejného obchodu potravin. Nákup sám o sobě stál zhruba 1200 Kč, ten jsem zaplatil. Jenže mi chyběla jedna taška, tak jsem zdvořile požádal o další v ceně 50 centů. Lovím v záhybech peněženky drobné mince, které mám vždycky do zásoby z dřívějších dob, jenže ouha, nebylo tam nic. Prodavač bez mrknutí oka nacvakal na terminál půl eura a přistrčil ho k mému telefonu. No problem!

Ano, zaznamenali jsme i omezení. Na některých místech nebylo možné bezkontaktně platit částky větší jak 100 liber nebo 100 eur. Na irské dálnici nebylo možné platit hodinkami nebo telefonem. Ale kartu, jako takovou, brali vždycky.

Řada služeb, třeba vstupenky na různé atrakce nebo zajímavá místa, šly pořídit pouze v pre-bookingu. To znamená, že jsme vstupenky nakoupili přes webové stránky, zarezervovali svůj čas návštěvy, zaplatili kartou, a pak následně přišel QR kód, který nás opravňoval k vstupu a případně i parkování.

Čtečku karet měla ve Skotsku i řada pouličních umělců. Takže žádný otevřený futrál od kytary nebo harmoniky. Na stojánku terminál s přednastavenou částkou třeba jedna libra, vy pípnete svým telefonem nebo hodinkami a je vymalováno, tedy vlastně zaplaceno. Kartou se dalo bez problému řešit i spropitné. Pravda ne všude, ale většinou obsluha uměla přidat na terminálu buď konkrétní sumu, kterou jsme jim chtěli věnovat, nebo navýšit útratu o procenta.

Osobně jsem rád, že se na téhle cestě nemusela moje peněženka otravovat s hotovostí. A všechny platby, kterých bylo za těch 70 dní víc než čtyři stovky, zvládly naše dvě Visa karty.