Kde se draží a proč je královna nepotřebuje? To nejzajímavější ze světa poznávacích značek

Nejstarší stále platný systém poznávacích značek mají ve Švýcarsku, které jej přijalo už v roce 1933 a ten od té doby platí beze změny. V nejlidnatějších kantonech se však již značky začínají blížit maximálnímu počtu možných kombinací.

Švýcarské poznávací značky se skládají ze dvou úvodních písmen, která označují jeden z 26 švýcarských kantonů, po nichž následuje až šest čísel tvořících pořadové číslo poznávací značky. Zadní značka navíc na levé straně vyobrazuje švýcarský znak a na pravé straně znak daného kantonu. Přední PZ je přibližně o třetinu menší než zadní a je vždy obdélníková. Zadní PZ může být jak obdélníková, tak čtvercová, rozhodnutí je čistě na jejím majiteli.

S tím se pojí jedno specifikum švýcarského systému, a sice že značka není vázána na auto, ale na majitele. Ten ji může trvale umístit na jedno auto, ale může ji také používat střídavě pro dva vozy. Ve Švýcarsku se poznávací značky mohou předávat z rodičů na děti a některé značky se již staly součástí rodinných dědictví. Čím je totiž značka starší, tím nižší má číslo a tím je prestižnější.

Ostrovní velmoc má dvoubarevné PZ, vepředu bílé a vzadu žluté. Při zběžném pátrání člověk narazí na několik více či méně uvěřitelných vysvětlení. Například že je tomu tak proto, aby ostatní řidiči poznali, kterým směrem vůz jede, i když nemá zapnutá světla. Nebo proto, aby registrační značka neoslňovala řidiče jedoucí za vozidlem. Ve skutečnosti je to zásluha zákona z 20. let minulého století, podle kterého nesmí zadní světla automobilu svítit bíle, a to včetně odrazek. Mimochodem kvůli tomuto zákonu byla v Británii zpočátku nelegální také bílá couvací světla, až po několika letech dostala výjimku.

Současný systém britských poznávacích značek platí od roku 2001 a značky se skládají ze 7 znaků. První dva znaky jsou písmena a udávají místo, kde byl vůz registrován. První písmeno označuje jednu z 20 oblastí, druhé podoblast.

V Británii existují i personalizované značky. Ovšem motorista si nemůže jednoduše vymyslet svou značku. Může vybírat ze všech značek, které za více než stoletou existenci systému vznikly. Staré poznávací značky se totiž nevyřazují, nýbrž přeprodávají. Nezadané značky prodává britský dopravní úřad za fixní cenu, zadané značky prodávají jejich vlastníci formou aukce. Dosud nejdražší prodanou registrační značkou je „25 O“, která se vydražila v roce 2014 za cenu téměř 520 tisíc liber (přes 15 miliónů korun). Jedno privilegium má britská královna – její vozy nemusí mít žádnou SPZ.

Standardní ruské poznávací značky jsou vyvedeny černým písmem na bílém pozadí a sestávají z osmi až devíti znaků. V první části PZ se nachází jedno písmeno, tři čísla a další dvě písmena. Písmena společně označují sérii poznávací značky, čísla poté udávají pořadové číslo značky. Zajímavostí je, že se používají pouze ta písmena azbuky, která existují také v latince. Celkem jich je 12 a konkrétně se jedná o А, В, Е, К, М, Н, О, Р, С, Т, У a Х. Účelem je, aby byly ruské PZ snadno čitelné také v zahraničí.

Na pravé straně se poté v samostatném rámečku nachází dvoj- nebo trojciferný kód regionu, ve kterém bylo vozidlo registrováno (minimálně poprvé, protože vzhledem k nedostatku číselných kombinací si nyní kupci ojetých vozů mohou na autě ponechat původní PZ), mezinárodní kód Ruska (RUS) a ruská vlajka.

Zajímavou kapitolou ruského systému poznávacích značek jsou diplomatické značky. Ty jsou psány bílým písmem na červeném pozadí a začínají trojciferným číslem, které označuje některou ze zemí, s nimiž má Rusko navázány diplomatické vztahy. Čísla jsou přidělována podle časové posloupnosti, tedy podle toho, kdy který stát s Ruskem, případně ještě se Sovětským svazem, diplomatické styky navázal. Číslo 001 má Velká Británie, 002 Německo a 003 Kanada. Spojené státy jsou čtvrté. Československo mělo svého času přidělen kód 092, ale od jeho rozpadu se tento kód nepoužívá a Česká republika se Slovenskem dostaly kód 148, resp. 149.

Indie je druhá nejlidnatější země na světě a dalo by se tedy předpokládat, že tam bude problém s nedostatečnou kapacitou zbývajících kombinací PZ ještě palčivější než ve Švýcarsku a Rusku. To ale není pravda. Recept na úspěch je jednoduchý. Indie má ze všech zkoumaných zemí nejdelší poznávací značku, která sestává z celkem 10 znaků.

První dva znaky indické registrační značky jsou písmena a označují spolkový stát nebo svazové teritorium. Těch je v Indii celkem 36. Následující dvě čísla označují regionální dopravní úřad v rámci daného státu nebo teritoria, který dotyčnou registrační značku vydal. Následuje jedno až tři písmena, která označují aktuální sérii RZ, a poslední čtyřčíslí je unikátní číselný kód dané značky. Posledním prvkem registrační značky je nápis IND na levé straně. Nad ním je vyobrazena ašókačakra (symbol, který se nachází také na indické vlajce) a pod ním je laserově vypálený PIN kód dané RZ.

Indické registrační značky mohou být vyvedeny v pěti různých barevných kombinacích. Registrační značky na soukromých vozech jsou psány černým písmem na bílém pozadí. Komerční vozy, např. taxi, autobusy nebo nákladní vozy, poznáte podle černého písma na žlutém pozadí. Žluté písmo na černém pozadí značí, že se jedná o vůz z autopůjčovny, bílé písmo na bledě modrém pozadí zase prozrazuje, že vůz náleží k nějaké zahraniční ambasádě nebo konzulátu.

Lidnatější než Indie je Čína, žije v ní přes 1,4 miliardy lidí, přesto si její systém vystačí s pouhými 7 znaky, tedy stejným počtem jako Česko nebo Velká Británie. Jak je to možné? Ze dvou důvodů.

Prvním důvodem je malý trik – první znak je totiž čínský a používá se přes 30 různých možností. Hlavním důvodem je však to, že se v největších čínských městech vydává jen omezené množství poznávacích značek. O tom, kdo se stane majitelem poznávací značky, tak například v Pekingu rozhoduje loterie, v Šanghaji zase aukce. Problémem je, že poptávka mnohonásobně převyšuje nabídku, což žene ceny značek nahoru. Pro představu, na začátku roku 2018 se o 11 tisíc nabízených PZ ucházelo přes 220 tisíc dražitelů a průměrná cena vydražené značky byla téměř 14 tisíc dolarů, což je více, než kolik stojí řada místních vozů.

Také Peking začal omezovat počet vydávaných PZ, i když až v roce 2011. Primárními důvody byly již tak přeplněné silnice a dusivý smog. Na rozdíl od Šanghaje se však Peking vydal cestou veřejné loterie, která se losuje každé dva měsíce. Pekingská PZ je tak oproti té šanghajské finančně dostupnější, nicméně pravděpodobnost, že ji žadatel získá, s každým rokem klesá, jelikož počet zájemců raketově stoupá, zatímco počet přidělovaných PZ se každý rok snižuje. Jednotlivé zdroje se rozcházejí v konkrétních číslech, ale podle údajů The Economist, který vycházel přímo z vládních statistik, měl na začátku roku 2018 soukromý zájemce o vůz se spalovacím motorem pravděpodobnost výhry 0,2 %.

Některá města se vydala třetí cestou a kombinují loterii s aukcí. V praxi to znamená, že část PZ je distribuována prostřednictvím aukce a zbytek jde do dražby. Průkopníkem této metody je město Guangzhou, odkud se tato metoda rozšířila také do dalších měst.

Předchůdce poznávacích značek zavedl poprvé již v roce 1783 král Ludvík XVI., když nařídil, aby pařížští kočí měli na svých kočárech plaketku se jménem a adresou. V roce 1901 pak byl ve Francii zaveden celostátní systém poznávacích značek, které měly až do roku 1992 ikonickou podobu bílých či stříbrných znaků na černém pozadí. Tato barevná kombinace je k dispozici i dnes, ale vydává se pouze na přání na historické vozy.

Současný systém PZ platí od roku 2009. Byl zaveden ve snaze celý systém zjednodušit a ztížit obchodování s kradenými vozy (v roce 2008, tedy rok před zavedením nového systému, bylo ve Francii ukradeno přes 130 tisíc aut). Přední i zadní značka jsou vyvedeny černým písmem na bílém podkladu (předtím byla zadní PZ černým písmem na žlutém pozadí). Vlevo se v tradičním modrém pruhu nachází mezinárodní kód Francie (F) a hvězdy EU, vpravo je navíc druhý modrý pruh, v jehož horní části je umístěn znak či erb některého z 18 francouzských regionů a pod ním číselná kombinace jednoho z departementů daného regionu.

Nejznámější je v tomto kontextu číslo 75, což je kód Paříže. Volba regionu i departementu závisí čistě na vůli prvního majitele vozu a nijak nesouvisí s místem registrace. A ano, opravdu pouze prvního majitele, jelikož auta mají od prvního prodeje až do sešrotování jednu poznávací značku. Právě to má ztížit obchod s kradenými auty.

První poznávací značky (PZ) se v Itálii objevily už v roce 1897, kdy byl přijat zákon, který ukládal povinnost opatřit poznávacími značkami všechny velocipedy. O rok později přijalo město Milán vyhlášku, podle které muselo mít každé milánské auto PZ se jménem majitele a číslem licence přidělené městem. Roku 1901 vstoupil v Itálii v platnost královský dekret, na základě kterého musely být zadní poznávací značkou opatřeny všechny italské vozy. Tyto PZ nesly celé jméno regionu původu majitele a číselnou kombinaci a museli si je vyrábět sami majitelé. Neexistovaly žádné pevně stanovené předpisy, jakou podobu značky mají mít, podmínkou bylo jen to, aby značky byly kovové a nápis na nich dobře čitelný, takže každá z nich byla svým způsobem originál.

Dalším milníkem ve vývoji italského systému PZ byl rok 1905, kdy byla přijata jednotná podoba PZ – znaky musely být 8 cm vysoké a na bílém pozadí. Značky si však stále vyráběli majitelé vozů sami. Kromě toho bylo stanoveno, že vozy musí mít také přední poznávací značku. Pro přední PZ však žádná závazná podoba přijata nebyla, takže se zde opět mohla projevit lidová tvořivost. Údajně se našli i tací, kteří si místo výroby PZ číslo jednoduše nakreslili či dokonce vyryli přímo na vůz.

Současný systém platí od roku 1994 a sestává pouze ze 7 znaků ve formátu PP ČČČ PP (Č jsou čísla, P písmena), přičemž po prvním dvojčíslí následuje malý černobílý italský státní znak. Zobrazení provincie na značce záleží zcela na vlastníkovi vozidla. V italském systému PZ existuje několik speciálních formátů. Ty se většinou vyznačují specifickými červenými písmeny na začátku značky, která představují zkratku názvu daného orgánu či organizace.

Především v Římě můžete narazit ještě na jeden formát PZ, a sice na značky Vatikánského městského státu. Ty mají téměř vždy podobu černých znaků na bílém pozadí a mohou začínat buď písmeny CV (soukromé vozy) nebo písmeny SCV (vládní a jiné státní vozy). I zde však existuje výjimka, kterou je nejvýznamnější státní vozidlo celého Vatikánu, Papamobil. Na jeho poznávací značce naleznete vždy červený nápis SCV 1.

Poznávací značky se na německém území používají od roku 1906. První podoba současného systému byla zavedena v roce 1956 ve Spolkové republice Německo, tedy tehdejším západním Německu. Systém tehdy počítal se sjednocením Německa a „rezervoval“ východoněmeckým městům a krajům některá písmena/kombinace, např. písmeno L bylo rezervováno pro Lipsko. Zajímavé je, že přesvědčení, že ke sjednocení jednou opravdu dojde, se v západním Německu zjevně postupně vytrácelo, což lze doložit tím, že v roce 1977 bylo písmeno L přiřknuto nově vzniklému městu Lahn (o kterém jste zřejmě nikdy neslyšeli, jelikož existovalo jen dva a půl roku, než bylo opět zrušeno) a posléze zemskému okresu Lahn-Dill v Hesensku. Když poté ke sjednocení opravdu došlo, bylo písmeno L „vráceno“ Lipsku a zemský okres Lahn-Dill dostal zkratku LDK.

Jedním ze specifik německého systému je proces vydávání poznávacích značek, jelikož dopravní úřad samotné PZ nevydává – úřad vám pouze vystaví dokument, na kterém je uvedeno číslo PZ, které vám bylo přiděleno. V blízkosti úřadu poté bývají soukromé firmy, které vám PZ s daným číslem na počkání vyrobí (výroba stojí přibližně 30 eur, přičemž čím dále od úřadu firma sídlí, tím levnější obvykle bývá). S vyrobenou PZ se poté žadatel vrací na úřad, který mu na ni po zaplacení registračního poplatku vylepí nálepku technické kontroly a federální registrační nálepku, čímž se PZ stává platnou.

Stejně jako v jiných zemích umožňuje i německý systém PZ pořídit si značku na přání, ačkoliv možnosti německých motoristů jsou značně omezené. Přizpůsobit si totiž lze pouze znaky tvořící jedinečné označení značky, tedy posledních maximálně 6 znaků. Podmínkou je, že daná kombinace nesmí být už zadaná a nesmí být zakázaná. Vzhledem k pohnuté historii země je seznam zakázaných kombinací obsáhlejší než v řadě jiných států. Vedle „tradičního“ zákazu sprostých slov, nadávek, urážek apod. jsou zapovězeny také kombinace související s nacistickou minulostí Německa.

První poznávací značky se na polském území objevily v roce 1901, ale pouze na území německého (tehdy pruského) záboru. V roce 1906 se PZ začaly vydávat také na území ovládaném Rakouskem-Uherskem. V oblastech spadajících pod ruskou nadvládu bylo tak malé množství vozidel, že se tam žádný systém poznávacích značek nezavedl a auta se pouze číslovala.

Po první světové válce v Polsku nezůstala žádná civilní vozidla, jelikož byla všechna za války zkonfiskována. Jediné vozy měla k dispozici armáda, která je postupně začala prodávat také do soukromých rukou. Po sjednocení Polska, k němuž došlo v roce 1918, podléhaly jak vojenské, tak civilní vozy armádnímu číslování – jednalo se o černé číslo na bílém podkladě. První jednotný systém poznávacích značek pak byl v Polsku zaveden až v roce 1922.

Současný systém platí od roku 2000 a byl zaveden v reakci na změnu územního dělení Polska. Polská PZ má nyní sedm až osm znaků, které jsou mezerou rozděleny na dvě skupiny. První skupina obsahuje dvě až tři písmena a udává územní příslušnost majitele vozu. Druhá skupina sestává ze čtyř až pěti znaků, z nichž až dva mohou být písmena a představují pořadové označení PZ. Jako další prvek zvyšující zabezpečení vozu se od roku 2018 do mezery mezi znaky lepí kontrolní nálepka, která se umisťuje také do technického průkazu vozidla.

Kromě klasických poznávacích značek a značek na přání se v Polsku můžete setkat také se speciálními formáty PZ. Ty můžete nalézt například na veteránech, na nichž se skví žluté značky s černým písmem a piktogramem veterána na pravé straně. Diplomatické značky zase poznáte podle bílého písma na modrém podkladu. Vlastní formát značky mají také vozidla bezpečnostních a pořádkových jednotek, jejichž značky začínají písmenem H a dále se dělí podle jednotlivých organizací, takže například PZ policejních aut začínají písmeny HP, zatímco vozy civilních zpravodajských služeb mají na začátku svých značek písmena HK. Samostatný formát mají rovněž armádní vozidla, jejichž značky začínají písmenem U.

V roce 1905 bylo na území tehdejšího Rakouska-Uherska přijato nové nařízení, podle kterého musela být všechna motorová vozidla opatřena státní poznávací značkou. Toto nařízení vstoupilo v platnost roku 1906, což je rok, který se označuje za počátek éry státních poznávacích značek na českém území. Systém během 20. století prošel obrovskou evolucí.

Současný systém je již sedmý, který se na českém území používá. Standardní registrační značka, kterou můžete vidět na drtivé většině českých automobilů a motorek, nese černé znaky na bílém podkladu, přičemž první písmeno zleva určuje příslušnost k jednomu z celkem 14 krajů. Současná podoba systému značek vstoupila v platnost v roce 2002 a souvisí s novým administrativním dělením České republiky na kraje. Registrační značky mají pět až sedm znaků a musí obsahovat minimálně jedno písmeno a jednu číslici.

Kromě standardních registračních značek můžete na českých silnicích potkat RZ v několika dalších formátech, například vozy velvyslanectví a konzulátů vozí registrační značky vyvedené modrým písmem na bílém pozadí, veterány a závodní vozy zase poznáte podle toho, že jejich RZ obsahuje zelené písmo na bílém podkladu a první písmeno zleva je V případě veteránů a R v případě závodních vozů.

Pokud naopak narazíte na RZ vyvedenou černými znaky na bílém podkladu, ale sestávající pouze z čísel a žádných písmen, vězte, že jste narazili na vůz Armády ČR. Posledním přírůstkem do rodiny registračních značek jsou značky na přání. Ty si čeští řidiči mohou pořídit od ledna 2016. Na rozdíl od standardních RZ obsahují 8 znaků (u motocyklů je znaků 7).