Poklady stodol a garáží: Unikátní Tatra 613 kupé existuje v jediném kusu, sedačky z ní uzmul Husák

Existuje mnoho legendárních typů aut. A pak existují legendární auta ve smyslu jednotlivých kusů. Někdy jde o vozy s mimořádnou závodní historií, jindy se slavnými majiteli nebo zvláštním osudem. Speciální kategorii představují ty, jichž byl vyroben jediný kus. Tahle Tatra je jedním z nich.

Když v kopřivnické Tatře ve druhé polovině 60. let přemýšleli nad modernějším nástupcem typu 603, jednou z důležitých otázek byl návrh tvarového řešení karoserie. Vybíralo se z několika designérských studií (bez výjimky italských), nakonec padla volba na slavnou turínskou karosářskou firmu Carrozzeria Alfredo Vignale. Smlouva o spolupráci byla podepsána v lednu 1968, jejím obsahem bylo dodání tří kompletních funkčních prototypů, jedné holé karoserie, jedné makety a samozřejmě příslušné dokumentace.

První vůz dorazil z Itálie do Kopřivnice v dubnu 1969, zbývající dva v červnu. Dva z prototypů velké reprezentativní limuzíny se vzhledově velmi blížily budoucí sériové podobě Tatry 613, ale třetí z nich jako by pocházel z jiného světa. Šlo totiž o dvoudveřové kupé kategorie GT, navíc vedle usedle tmavě nalakovaných čtyřdveřových limuzín v zářivé světle zelené metalíze.

Dnes už lze jen těžko říct, jaké pohnutky vedly k objednávce návrhu tak vzdáleného socialistickému realismu tehdejší doby. Snad se uvažovalo o exportu na západní trhy kvůli získání tak potřebných deviz, snad šlo o výsledek uvolněnější atmosféry konce 60.let. A možná to Kopřivničtí v euforii schválené spolupráce s kapitalistickou cizinou prostě jen zkusili a šťastnou náhodou se nenašel nikdo, kdo by kupé z objednávky škrtl.

Samotný pobyt dvoudveřového prototypu v Československu už ale šťastnými náhodami příliš neoplýval, spíše naopak. Nedlouho po zahájení jízdních zkoušek s ním řidič Josef Chovanec těžce havaroval, když pravou přední částí narazil do stromu. Řidič naštěstí přežil, ale následky pro vůz byly fatální: podlaha i karoserie se na úrovni sloupku B zlomily směrem vzhůru, pravé přední kolo bylo vraženo hluboko dozadu. Vrak dvoudveřového vozu skončil uložený pod plachtou v jedné z hal kopřivnické továrny a víceméně zapomenut. Nadlouho, ale nikoliv navždy.

Po několika letech se v Kopřivnici ocitl jeden z významných funkcionářů KSČ z Bratislavy. Zřejmě jen náhodou se dozvěděl o existenci havarovaného prototypu a vynutil si jeho opravu do provozuschopného stavu. Tatrováci samozřejmě použili to, co bylo tehdy k dispozici, tedy díly ze sériového provedení limuzíny Tatra 613-2 a některé další specifické součásti. Šlo zejména o velké přední reflektory, pocházející z Mercedesu a později používané v Tatrách 613 Special. V elegantní karoserii kupé se ale vyjímaly opravdu podivně.

Opravený vůz byl nalakován na červeno a zamířil do Bratislavy, kde také v následujících letech jezdil. Používala jej prý především dcera zmíněného vysoce postaveného soudruha, ale zřejmě nepříliš intenzivně. Z té doby se také dochovala kopie technického průkazu vystaveného v roce 1981, kde je uvedena „přestavba po úplné havárii“ a „oprava karoserie“, provedená v roce 1978.

Číslo podvozku zůstalo zachováno, jako výrobce karoserie je uvedeno „Vignale – Tatra“ a rok 1969. Je tudíž jisté, že onen červený vůz využil dostupné součásti z původního zeleného prototypu Vignale, a nešlo tedy o úplnou celkovou novostavbu druhého dvoudveřového vozu „na zelené louce“ , jak se někdy tradovalo.

K dalšímu zlomu v osudech kupátka došlo až po sametové revoluci, kdy jej koupil jistý slovenský veteránista a milovník vozů Tatra a po čase – už v novém století – se rozhodl vrátit mu vizuální podobu co možná nejbližší původnímu provedení kupé ve Vignaleho zelené barvě. Karoserie byla odstrojena a zcela očištěna, přičemž se zároveň ukázalo, které části pocházejí z původního italského prototypu a které později dodělávali v Kopřivnici.

Například nová střecha byla navázána mezi sloupky B a C. Karoserie ovšem vyžadovala nemálo úprav, zadní i přední čelo měnilo podobu kvůli jiným světlometům. Dnes má restaurovaný vůz stejná světla jako v roce 1969, a sice přední z dodávkového Renaultu a zadní (kromě couvacích) z Fiatu 124. Při opravdu detailním pohledu a srovnání s dobovými fotografiemi lze najít rozdíly, třeba poloha zámku prozrazuje, že boční dveře byly při renovaci vyrobeny ze dvou rozříznutých a svařených dveří limuzíny T613. Z ní také pocházejí disky kol i jejich středové kryty, zatímco prototyp měl kola z tehdejšího Porsche 911.

Mnohem výraznější rozdíly jsou patrné v interiéru. I tady si signore Vignale při stavbě prototypu trochu pomohl a použil přední sedačky z Maserati Mexico, které jeho firma navrhovala před Tatrou. Původní pár sedaček byl z kupé po havárii vymontován a do své osobní 613 si je prý nechal instalovat sám generální tajemník KSČ, dr. Gustáv Husák. Palubní deska byla v roce 1978 kompletně převzata ze sériové šestsettřináctky, pouze do ni byly domontovány elektrické ovladače bočních oken.

Paradoxně asi nejméně zajímavé na celém voze je poháněcí ústrojí. Do původního prototypu byl v Itálii zabudován motor Tatra 603 k, ovšem upravený pro uložení nad zadní nápravu (zatímco v T603 se nacházel až za nápravou). Nová, větší jednotka pro šestsettřináctku totiž ještě nebyla k dispozici. Jakmile ji ale Kopřivničtí připravili, byla do kupé – jakožto do první Tatry 613 vůbec – namontována, a to ještě před jeho osudovou havárií. Nicméně opravené červené kupé obdrželo povětšinou novou, zcela sériovou mechaniku z Tatry 613-2, a to jak motor, tak převodovku, nápravy a další díly.

Svezení v kupé se prakticky neliší od jízdy s běžnou Tatrou 613, mírně kratší rozvor není v běžných rychlostech nijak patrný. Jediný podstatný rozdíl znamenají velmi pohodlná, kůži potažená přední sedadla původem z Maserati. Doslova fantastický je výhled, který tenké přední a boční sloupky skoro vůbec neruší.  Zezadu se typickým zvukem ozývá vzduchem chlazený osmiválec, na převodovku a řízení bez posilovače je lépe příliš nespěchat.

Mezi záplavou šedých a stříbrných aut na dnešních silnicích zelená metalíza kupé doslova svítí a přitahuje pohledy okolí. Pamětníci období černých služebních šestsettřináctek pak překvapeně hledí na mix známých tvarů a detailů s dvoudveřovou karoserií a zcela odlišnou přídí a váhají, kam vůz zařadit. Jedno jisté, cena italsko-českého kupé je dnes astronomická.