Jen šest hal?
IAA ve Frankfurtu býval obrovský. Vlastně tak velký, že novináře mezi pavilony převážela auta, jiní zase přijeli na místo s koloběžkami. Ujít 20 km za den nebyla výjimka. Jenže co naplat, museli jsme stihnout všechny ty tiskovky. Dnes, když se IAA přesunulo do Mnichova, stačí jen šest relativně malých pavilonů, z nichž beztak jeden zabírá jen pódium pro besedy a další zase spíš výrobci nejrůznějších malých doplňků. V ostatních halách jsou automobilky chytře rozesety mezi dodavatele nebo dokonce lokální dealery, aby to vypadalo, že je tu aut dost. Ale není. Kde jsou všechny ty slavné značky? Já chci zase sedět ve Ferrari, Lamborghini, Bugatti, chci si potřást rukou s Christianem von Koenigseggem a zeptat se ho na jeho poslední vynález nebo se divit tomu, co zase za kreaci vymysleli u Rinspeedu. Kdepak, to nejde. To se totiž tak úplně nehodí do krámu.
Procházím tudy a skoro se mi zdá, jakoby bylo automobilkám řečeno: „Buď sem přivezete elektromobil a budete řečnit o zelené budoucnosti, nebo máte smůlu.“ Jistě, dalo by se říci, že to je dobou, kdy chystá jakýsi přechod k elektromobilitě, ale značky v Evropě zatím stále spalovací vozy vyrábějí a ještě dlouho vyrábět budou. Jen se zdá, že už se o nich asi ani nesmí mluvit, natož na ně koukat.
Procházím tedy bezcílně halami a tu a tam zaslechnu útržky nějaké té tiskové konference, protože probíhají většinou na stánku dané značky. A je jedno, jestli to je automobilka, dodavatel nebo výrobce nějakého systému. Slyším pořád dokola jen to samé: „Musíme spolu kráčet k trvale udržitelné dopravě.“ nebo „Budoucnost je zelená a my jsme připraveni.“ či „Nastavujeme měřítka pro elektrickou cestu do budoucnosti.“ a dokonce „Zákazníci jasně říkají, co chtějí, je to trvale udržitelná a tedy elektrická doprava pro čistou budoucnost.“ Uf, až mě z toho začíná bolet hlava.