Řidičův chleba

Útěk z reality až na dřeň: S buggy CFMOTO v brutální rallye napříč nevyzpytatelnou Albánií

Šest dnů v úděsném terénu a krásách albánských hor prověřilo techniku, fyzičku a hlavně morálku
Zdroj: Michal Borský pro Autosalon.tv

Dnešní doba se obecně nese v duchu ztráty letitých jistot. Končí auta na naftu a benzin, umírají slavní herci symbolizující "starý dobrý svět" a především mizí pocit relativní bezstarostnosti a víry ve šťastné zítřky. V takové situaci je dobré aspoň občas úplně vypnout a od všeho se odstřihnout, užít si to dobré, co zůstává. Klasickým postupem je vyrazit na dovolenou, jenže míst v dosahu, kde by na člověka permanentně nedorážela realita všedního dne je relativně málo. Celou vyspělou Evropu trápí velmi podobné potíže i přístup k nim, takže letos jsem prakticky veškeré dny mimo domov strávil v končinách, které v nabídkových katalozích cestovních kanceláři zpravidla nenajdete - sever Polska, Ukrajina, Bosna a Hercegovina a Albánie. Právě do posledně jmenované destinace jsme se vydali na takový menší evropský "Dakar", šestidenní terénní soutěž Albania Raid. Nepostradatelnou společnost nám při tom dělala litrová buggy SSV od CFMOTO. 

Kráska se špatnou pověstí

"Kdo vydrží víc, člověk nebo kůň?", ptá se ve slavném filmu Všichni dobří rodáci svého oře hlavní hrdina v podání Radoslava Brzobohatého. A vzápětí si sám odpovídá: "Člověk, protože musí..." Tak nějak podobně vyznívá i srovnání člověka a stroje účastnících se maratónského terénního závodu v nehostinné krajině.

Nikdy jsem nic podobného nejel a necítím se být tak zdatným motorkářem - enduristou, abych si na premiéru troufl v jedné stopě. Řešení se ale našlo - čtyřkolka typu SSV neboli side-by-side, tedy sportovní bugina, kde sedí dva členové posádky klasicky vedle sebe a jeden z nich stroj ovládá volantem a pedály jako v autě. Albania raid byl sice vypsán i pro ně, charakter tratí ale jasně svědčil právě motocyklům nebo přinejlepším čtyřkolkám, takže jsme byli v jisté nevýhodě. To tady ale ještě neviděli zaťaté dobrodruhy z Prahy...

S kamarádem Martinem už máme pár výživných cestovních i sportovních dobrodružství za sebou, Albánie je ale orginální destinací v mnoha směrech. Vedle Moldávie je tato relativně malá balkánská země jednoznačně nejchudší evropskou ekonomikou, což ale neznamená, že by ve své historii nezaznamenala mnohá svérázná prvenství Tak například už v 60. letech vyhlásil tehdejší totalitní režim tuto hornatou zemi "prvním ateistickým státem na světě", když zbořil nebo zavřel všechny kostely.
Obava z vnějšího napadení vládu zase vedla k systematickému budování obranných bunkrů - v 80. letech připadal jeden na čtyři obyvatele! V neposlední řadě je také Albánie zajímavá tím, že zdaleka nejpočetnější značkou auta je zde Mercedes - lhostejno, že průměrně 25 let starý. A ještě něco - za celou dobu pobytu jsme nepotřebovali ani jednou nasazovat roušku.
Zdroj: Michal Borský pro Autosalon.tv

Na čtyřech kolech s pocitem motorkáře

S motorkami i čtyřkolkami CFMOTO máme dobré zkušenosti už z minulosti, proto nešlo nevyužít nabídky startovat v náročné soutěži právě s čínskou buginou. Nejprve jsme si ji do Země orlů však museli sami odtáhnout na "podválu", což při tempu 90-100 km/h po rovině není na 1600 km zdaleka ne vždy dálničních kilometrů zrovna zábavná kratochvíle. No co už. Když jsme konečně dorazili do hlavního města Tirany, kde Albania Raid rozbil svůj hlavní stan, pustili jsme se po rychlém zrekognoskování terénu a potenciální konkurence do bezprostředních příprav na start. Vzhledem k panujícím vedrům bylo nezbytné demontovat plexiskla z kabiny a přezout na gumy s pořádným terénním vzorkem.

První překvapení na nás čekalo ihned po otevření roadbooku. Zatímco na svých webových stránkách pořadatel dlouhou dobu před akcí avizoval délku jednotlivých etap (rozuměj rychlostních vložek) do 220 km, nahlédnutí do papírového itineráře nám hned na první den z šesti připravilo plnotučných 352 km v horském terénu. Nevíme, co čekat od trati, od stroje, od soupeřů, od sebe...nevíme vůbec nic. A tak si radši dáme pár kelímků vcelku obstojného piva Tirana a jdeme to všechno zaspat.
Reklama
Zdroj: Michal Borský pro Autosalon.tv

Denní chléb

Osm ráno, sluníčko už pálí jako dobré bydlo vězně na doživotí, kvílení litrového V-TWINu za zády, záškuby variátoru. V totálních chaosu ranní Tirany se rychle vymotáváme na prašné venkovské cesty necesty plné odříkání a netušených překvapení. Když už si myslíte, že tudy opravdu, ale opravdu nemůže projet žádné auto, spatříte za zatáčkou...Mercedes 190. Ano, starých "merglů" je v Albánii snad ještě víc než odpadků a to je co říct. 

Všichni se zatím rozkoukávají, ale tempo je hned od začátku vcelku optimistické. Děláme jako by nic, držíme se v hlavním roji a zjišťujeme, co všechno jsem udělali před jízdou špatně. Předně bylo opravdu zbytečné se mýt, po dvaceti kilometrech vypadáme jako pomocní dělníci z cementárny, na kteréž to téma padne nejedna rádoby vtipná poznámka s ústředním motivem "make-up."

Dobrý nápad nebyl ani uschovávat cokoliv choulostivějšího než kladivo do zadního úložného prostoru, působením vedra od motoru, vody a prachu totální destrukce zaručena. A tak dále a tak dále. Z držení roadbooku v ruce se mi při neustálých přískocích a změnách směru dělá na zvracení, ale ono se to podá, zejména když mohu co chvíli dýchat prach při častém ofukování téhož materiálu z tripmasteru a GPS. Vzpomněl jsem si při té příležitosti na svého otce, který mě varoval před lízáním kakaa, řka, že jej mohu vdechnout a pak budu mít skvrny na plicích. Tak teď už je opravdu mám.

Dobrá nálada se musí vulkanizovat

Cestovatele a dobrodruhy všeho druhu čas od času trápí nemoc, jejíž název se odvozuje od ponorky, tedy z podstaty věci velmi omezeného prostoru, ve kterém se ovšem pobývá delší dobu. Jenže zatímco většinu lidí tato zrádná choroba postihuje až po delším čase společného pobytu, my se infekcí zpravidla nakazíme hned zkraje, aby naopak s koncem soužití gradovala přese různé obtíže všeobecná pohoda a radost ze společného zážitku. Má to svojí logiku. Ze zaběhlého denního rytmu plného práce, stresu, rodinných a jiných vztahů se najednou musíte přeladit na úplně jinou notu, kterou budou oba parťáci hrát stejně. Musí nechat odeznít únavu z "toho tam" a přepnout na úplně jiný druh únavy a prožívání "toho tady."

Stačí den dva na zahřátí, znovunabytí úplně nových jistot - třeba jistoty, že každý den budeme nejméně jednou opravovat defekt pneumatiky. Když se to stalo poprvé, mysleli jsme si, že je to div ne na potupný odtah, jenže se stačilo trochu spřátelit s vulkanizační sadou a bylo po vážnějších problémech. A že gumy dostávaly jaksepatří "napít": dlouhé kamenné schody v dvacetiprocentním stoupání, rychlé pisty se smrtícími dlouhými a ostrými bodláky, vyloženě rozbíjecí kamenné úseky, kde nemůžete jet úplně pomalu nebo byste nejeli vůbec, skoky do neznáma a tak všelijak podobně.

Jiná věc než "ponorka" je, když dorazíte úplně vyplivaní s oteklýma nohama a očima do cíle dne a po nezbytném servisu stroje čítající kontrolu všech spojů, vyčistění vzduchového filtru, doplnění provozních kapalin, případně shánění chybějících dílů prostě jen chcete mít chvíli klidu a být sám se sebou. Pivo u masité večeře a denního briefingu a rychle na kutě, zítra je taky den.
Zdroj: Michal Borský pro Autosalon.tv

Živí a mrtví

Odjakživa rád nasávám příběhy z dob, kdy byl, slovy klasika, sex bezpečný a motoristický sport nikoliv. kombinace jisté romantiky, adrenalinu a nebezpečenství je osudově přitažlivá. Žijeme sice už dávno v jiné době, ale v terénních soutěžích tento v nejlepším slova smyslu "chlapácký" odér stále do velké míry přetrvává. 

Projevuje se to různými způsoby. V prvé řadě jde o šílenost celého podniku, kdy ze svého běžného života s rodinou, prací a dětmi prostě přepnete na jiný level a žijete v nadšené společnosti chlapů, kteří naprosto žijí svým koníčkem a k salvám radosti ze života nepotřebují ani jednu ženu. Přál bych každému vidět trojici Angličanů, kamarádů mezi 55 - 65 roky věku, které spojuje křestní jméno Steven. Naprostí profíci při jízdě v terénu, mechanici od pána Boha a především nerozluční kamarádi. Takhle nějak bych si to taky jednou přál.

Říká se, že nejšťastnější je ten, komu je dopřáno zemřít při něčem, co miluje. Snad. Ale, když je vám 49? Trochu brzy, přesto si třetího dne pro kolegu závodníka Zubatá až příliš pospíšila. Ta jáma v dlouhé rovince byla v itineráři signifikantně vyznačena a byli jsme na ni několikrát upozorněni při rozpravě, přesto do ní postupně asi tři motorkáři napadali. Ten poslední nejmenší rychlostí, později z GPS odečetli pouhých 38 km/h. Ještě si sundal přilbu, komunikoval, ne, nemůže to být tak zlé. Když ale dorazila pomoc, začal blednout, za pár okamžiků upadl do mdlob a po půl hodině už Grahamovi nebylo pomoci. Ach jo.

Kolečko se polámalo

Po pár dnech jízdy bereme za jasné, že pokud neurazíme kolo o kámen, nezadře se motor nebo nám nedojdou vulkanizační knoty, měli bychom spatřit cíl. Jenže jeho vzdálenost a dosažitelnost je v podobných akcích velmi vrtkavá. Když se z levé strany ozve podivná vibrace spojená s tvrdým rázem, usuzujeme zprvu na další defekt, který ovšem při zběžné kontrole neodhalujeme. Když se rána ozve o pár kilometrů dál znovu a naléhavěji, je jasné, že je zle.

Z pravého předního kola se kouří a z náboje vytéká seškvařená guma. Kolo se kymácí ze strany na stranu a po jeho sejmutí už víme - urvaná spona z centrální matice a za ní spoušť plechových pilin a malých kuliček. Ano, naše ložisko právě spáchalo sebevraždu. Dnes to tedy více jak 50 kilometrů neujede, tohle bez patřičného náhradního kusu opravit nejde. Horečně telefonujeme s Prahou, předáváme příslušné rozměry a kód "lágru" mechanikovi ze servisního týmu pořadatelů, který se jej pokusí někde sehnat. Jinak se dál nejede. Mezitím se k nám řítí odtahový pick-up Mitsubishi s přívěsem, který nás sveze do cíle. Martin vpředu během ďábelské jízdy udržuje konverzaci a já klimbám mezi nářadím a mám hlad a trochu strach, že už to nepojede.

Poločas rozpadu

Už máme zase štěstí. Nebylo to zadarmo, ale buggy je večer opět ve formě a tak si závěr soutěž budeme moci vychutnat pěkně na trati. Defekty už nepočítáme a vzorek pneumatik už by se nemusel stydět za označení "slicks." Jak řezničtí psi kolem špalku obcházíme Francouze či Belgičany se stroji opásanými náhradními koly, kanystry a podobně. My jsme si vyrazili pěkně nalehko a - stačí to. 

Už dávno jsme přestali být nervózní z palivoměru, který chvíli ukazuje polovičku a chvíli úplné sucho. Proč si to neříct - litrová buggy v terénu opravdu, žere, klidně dvacet na sto, v extrému i více a nikdy jsme se nedostali pod třináct. Trať je naštěstí koncipována tak, že zhruba 2-3x za den máte možnost za cenu menší časové ztráty natankovat a zhruba v polovině dne se i trochu najíst a vyčurat.

Po nešťastném pádu hned první den se s celou karavanou mezi jednotlivými cílovými městy trmácí i kamarád Michael. Zlomil si dvě žebra a pochroumal rameno, mohl by letět dávno domů, ale nechce tu nechat svého parťáka samotného - jeli přece spolu, tak se spolu i vrátí. Běda, ale až to zjistí manželka, směje se vždy trpce u večeře.

Konečně jsme kromě vlastní zábavy také dobří někomu jinému - za jednou zvláště krkolomnou zatáčkou na šotolině vpravo s kopce dolů málem vrážíme do srocení jezdců na endurech, kteří hledí kamsi dolů ze zarostlé stráně. Když přicházíme blíž, vidíme na dně rokle motorku a vedle ní dobitého, ale živého chlapa, který by rád jel dál, ale neví jak sebe ani stroj dostat zpět na trať. Voilá - máme na stroji elektrický naviják. Lehce úsměvná záchranná akce v české režii se rozbíhá: nejprve stroj za rám, potom jezdce za nohu.

Za patnáct minut je hotovo, rychle poplácání se zamávání a zpět do úzkého zorného úhlu rychle se míjející krajiny před sebou. Někdy mám pocit, že do některých horských vesniček, které projíždíme, nejen nedorazila elektřina nebo aspoň minimálně zpevněná silnice, ale nedorazil sem zatím ani Kristus - tak bohapustá a přece oduševnělá jsou tato vpravdě středověká místa, kde se čas snad ještě ani nerozběhl.
Reklama
Zdroj: Michal Borský - Autosalon.tv

Tak už jdeme do finále, takže vážně dík...

Posledních 250 kilometrů rallye si chceme jaksepatří užít. Takže třeba já si beru novou fixku na odškrtávání v itineráři, zánovní tričko a opět nacházím i sluneční brýle a Martin šlape na plyn pěkně od začátku rozhodnut, že se to dnes buď rozsype nebo doletí až do cíle. Obě možnosti se ukázaly jako správné.

V čarokrásných horách nad modravými plesy severně od Tirany to totiž dopadá tak napůl. Nejprve svedeme několik řidičských (a víceméně úspěšných) soubojů s ostatními SSV (v zatáčkách jsou na nás krátcí) a zhruba po 140 kilometrech už myslíme na cílovou slavobránu a promítáme si každý sám zážitky z celé soutěže - ne, povídat si ve všeobecném kraválu vskutku nelze. V mírném stoupání nás z rozjímání brutálně vytrhává tvrdá mechanická rána a divoký smyk stroje k pravé straně. 

Každé přední kolo jinam, to nevypadá v nejzazším místě trati (tj. nejdál od startu i cíle) úplně vkusně. Odletěl pro změnu řídící čep na pravé straně, který v naší výbavičce samozřejmě chybí. Zanedlouho nicméně údolím zaburácí dunění dvouválců a na scéně se jako mana z nebes objevují naši tři Stevové na svých mašinách. Po poťouchlém dotazu, zda nám něco neupadlo, rozehrávají tito kmeti naprosto neuvěřitelný a cílevědomý koncert, na jehož konci stojí naše buggy s koly rovně a kulovým čepem nahrazeným ořechem z goly a šroubem vytaženým z držáku navijáku. Díky, chlapi! A toho humoru, co bylo kolem. Výletním tempem za průběžného dotahování náhražky se suneme k cíli. Předjet se nám toho dne daří už jenom autoškolu - přirozeně v Mercedesu W124 z 80. let.
Zdroj: Michal Borský - Autosalon.tv

Jako sen

Život běží rychle a na opozdilce se nečeká. Dojíždíme do bivaku už za tmy, odsekáváme GPS a balíme co se dá stejně jako ostatní. Musíme jet domů už dnes večer, protože prostě musíme...milion věcí, které čekají doma a už teď je nám z nich zle. Po 1600 km a šesti dnech toho nejkrvelačnějšího terénu Albánií křížem krážem. Uff!

Předtím ovšem ještě milá večeře a ještě dojemnější rozloučení se všemi a s celým tímhle cirkusem. Celá organizace byla, jakkoliv náročná, velice neokázalá, zato neskonale funkční. Všichni dlouze tleskáme, pro tohle stojí za to se trochu ušpinit. Nevyhráli jsme, ale dokázali si, že při troše umu, houževnatosti a samozřejmě štěstí lze i se sériovou technikou dokončit jednu z nejtěžších terénních soutěží na evropském kontinentu. CFMOTO Gladiator Z1000 Sport šlapal vskutku ukázkově a kromě popisovaných kolapsů spotřebního materiálu nechtěl nic než benzin (Hoooodně benzinu!) a trochu citu. Děkujeme vřele Journeyman CZ a jmenovitě Edovi Šlampovi za zapůjčení a zase někdy v nějakém -istánu.
Reklama

S čím jsme jeli...

Značka CFMOTO je už několik let trojkou na našem trhu motocyklů a jim příbuzných strojů. I loni skončila podle Sdružení dovozců automobilů za Hondou a Yamahou, když prodala 1652 nejrůznějších strojů - nejen motocyklů, ale také ATV, SSV a UTV strojů, mezi nimiž dokonce v Česku už několikátý rok kraluje. Gladiator Z1000 Sport je loňskou novinkou.

U zadní nápravy terénní buginy se ukrývá benzínový litrový dvouválcový motor s výkonem 85 koní, jehož síla se k hnacím kolům přenáší bezespojkovým variátorem CV-Tech. Gladiator je vybaven připojitelným pohonem předních kol, ale i v těžkém terénu obstaráte při dobrém obutí 70 % práce se zadokolkou. Nechybí samozřejmě redukční převodovka a uzávěrka diferenciálu, stroj projede opravdu "nesmysl."

Aby bugina CFMOTO zvládala dlouhodobě ten nejnáročnější terén, je kromě bytelného trubkového rámu osazena mohutnými, plně stavitelnými nitrogenovými tlumiči s vysokými zdvihy a pro strýčka příhodu i navijákem a tažným zařízením. Tato kombinace dělá spolu se světlou výškou 31 cm z lehkého vozítka (650 kilo) v terénu v podstatě nezastavitelný tank. S příplatkovou "boudou" a topením lze stroj používat celoročně, obouvat může i pásy. Pokud toužíte po podobném typu vozidla, není se základní cenou 399 900 Kč a pětiletou zárukou moc co řešit.

Reklama

Diskuze

PICHAV - 19.09.2021 23:08:41
TVL TO JE ON NO TOTO !! CFMOTO GLADIATOR !!! TY VOCI !! VYPADA JAKO TADY DUCHODCE KTEREJ MA V KOSIKU V KAUFRNDU NACPANOU SVOU HLAVU !!! ROZEZLENOU NA NTOU !!!!! PROTOZE DOSLY KAUFRBLAFY VE SLEVE !!! ALE DUCHODCI VLASTNE VYPADAJI TAK VSICHNI STEJNE !!! BL
Jan - 20.09.2021 13:20:03
Osle.

Test čtyřkolky CFMOTO Gladiator X520 z pohledu nováčka: Parťák pro práci i zábavu

Vyzkoušeli jsme krátkou i prodlouženou verzi nejprodávanější jednoválcové čtyřkolky v Evropě
27.07.2021 10:35
|
3
Reklama

Krásné a levné motorky pro osmnáctileté. Vyzkoušeli jsme CFMOTO 300SR a 300NK

Mezi sebou jsme porovnali dva cenově dostupné motocykly, které je možné řídit s řidičákem skupiny A2
06.07.2021 10:27
|
4

Nejzábavnější vozidlo roku 2020: Test buginy CFMOTO Gladiator Z1000 Sport očima tří různých řidičů

Má homologaci jako traktor, ale jezdit s ní mohou držitelé řidičáku skupiny B
14.01.2021 19:50
|
0

Přichází revoluce v elektromobilitě? Podařilo se vyrobit baterii ze 100 % recyklovaných materiálů

Velkým problémem současných elektromobilů je neekologická výroba baterií. Mohlo by se to změnit
29.11.2021 07:34
|
6

Poklady stodol a garáží: Multikára byla a je údernickým fantomem městských parků i továrních provozů

Legendární východoněmecké vozítko pro jeden a tisíc užitkových účelů je geniálním originálem
27.11.2021 08:32
|
13
Reklama

Poklady stodol a garáží: Praga V3S uměla být fekálním vozem, jeřábem i raketometem

Snad nejznámější československý náklaďák se vyráběl předlouhých 37 let
20.11.2021 08:21
|
29

Zloději jdou dnes hlavně po luxusních SUV. Toto jsou modely aut, které se loni kradly nejvíce

Svaz německých pojišťovacích společností zveřejnil statistiky krádeží krytých havarijní pojistkou
19.11.2021 07:44
|
1
Reklama
Reklama
Autosalon TV