Retro: Východoněmecký Barkas byl mnohem lepším autem než Škoda 1203. Vyráběl se třicet let

Stejně jako poválečné Československo, potřebovalo i mladé východní Německo naléhavě velký počet dodávek a malých nákladních automobilů. Z trosek předválečné automobilky Framo-Werke ze saského Hainichenu, která vyráběla různé lehké užitkové vozy včetně tříkolek, zbyl po zabrání východní části Německa rudou armádou lehký dodávkový vůz typu V501/2 s půllitrovým motorem DKW. Jeho výroba byla pod hlavičkou konglomerátu IFA obnovena současně se vznikem NDR v roce 1949. Vylepšený model se jmenoval V901 a počínaje jeho modernizací V901/2 už byly vozy poháněny motorem Wartburg o objemu 0,9 litru. Ono podivné slovo Barkas pochází údajně z fénického jazyka, kde Barkas znamená „blesk“, ale také „rychlý.“ Připomeňme, že tento první Barkas měl 28 koní. To už se ale psal konec 50. let a v Karl-Marx-Stadtu už se pilně pracovalo na moderním nástupci.   

Vzhledem k obrovskému předválečnému inženýrskému potenciálu a nahromaděným zkušenostem německých specialistů na sebe výsledek nenechal dlouho čekat. Předpokládalo se, že dodávka nové generace bude mít trambusovou karoserii, pohon předních kol a nezávislé zavěšení s odpružením torzními tyčemi. Současně byla požadována co nejnižší hmotnost, aby dodávka co možná nejvíc uvezla a skutečně se podařilo dosáhnout takřka rovnocenného poměru hmotnost/nosnost (auto vážilo 1200 kg a uvezlo přes tunu nákladu). Design plechové karoserie na jednoduchém žebřinovém rámu byl ve své době inovativní a prakticky se neokoukal dalších 20 let. Pouze s názvem auta se soudruzi rozhodli dlouze nezdržovat. Nová dodávka tedy obdržela stejné jméno jako předchůdce - Barkas.

Ve snaze snížit náklady, dokonce i ve fázi návrhu, byl Barkas do značné míry sjednocen s osobním vozem Wartburg 311. Půjčil si například tříválcový motor. Při objemu 966 kubíků činil jeho výkon 37 koňských sil, což na lehkou dodávku s přimhouřením obou očí stačilo. V roce 1956 spatřily světlo světa první prototypy a o rok později se k dodávkové verzi s celokovovou karoserii připojily testovací mikrobusy s různou konfigurací sedadel podle cílového účelu. Stejně jako naše Škoda 1203 měl být i německý Barkas sanitkou, hasičákem, pohřebákem či valníkem. Všechno to zvládl o sedm let dřív. 

V polovině 60. let byl ke stávajícím verzím přidán osmimístný mikrobus a valník. Paralelně inženýři vylepšili design samotného auta. Nezapomnělo se ani na řidiče, kteří museli často trávit celé dny za volantem Barkase. Například byl k dispozici otevírací poklop na střeše, v zimě naopak cestování zpříjemňovalo nezávislé topení instalované v osobních verzích. Vítaným příspěvkem dynamice byl výkonnější motor o síle 42 koní.

Další inovace nastaly v sedmé dekádě. V roce 1972 dostal Barkas nový motor z Wartburgu 353 a v témže roce byly všechny verze automobilu výrazně vylepšeny, což jim umožnilo splnit mezinárodní požadavky týkající se emisních a bezpečnostních norem. Barkas obdržel vylepšené řízení, bezpečnostní pásy, ovládání spojky a modernější systém pohonu.

V roce 1983 byl Barkas B1000 konečně aktualizován také externě. Modely s kódovým označením „83“ a „84“ nicméně od svých předchůdců odlišil pouze velký fanoušek těchto mikrobusů, protože změny se omezily na instalaci větších nárazníků s gumovým pásem a přední mlhovky. Interiér dostal novou palubní desku. Pozdní Barkasy lze rozlišit i podle typu bočních dveří – od roku 1988 se namísto běžných křídlových dveří stávají posuvnými.

V Hainichenu bylo tou dobou vyráběno okolo osmi tisíc barkasů ročně. V roce 1980 sjelo z montážní linky auto s výrobním číslem 100 tisíc a do roku 1987 už bylo vyrobeno 150 tisíc mikrobusů, nákladních a dodávkových automobilů. To už ale klepaly na dveře velké politické změny, které v Německu skončily pádem Berlínské zdi.

Auto vyráběné 30 let by bylo anomální i za normálních podmínek, v konkurenci mnohem modernějších dodávek, které se do bývalé NDR dostaly po pádu "Zdi" ale neměl Barkas podobně jako jeho obdobně staří soukmenovci Trabant a Wartburg šanci. Labutí písní bylo v roce 1989 opuštění původního dvoutaktu a jeho obligátní nahrazení licencovanými motory z Volkswagenu Golf, jmenovitě nedomrlou třináctistovkou.

Takto modernizovaný Barkas B1000-1 byl podobně jako první Barkas v roce 1961 představen na lipském veletrhu v roce 1989 a od roku 1990 začala sériová výroba. Měla však jen jepičí život, když bylo do roku 1991 vyrobeno méně než dva tisíce těchto nezaměnitelných automobilů. Za oněch třicet v Hainichenu vyrobili více než 177 tisíc typicky zaoblených dodávek, valníčků či mikrobusů.

Barkas velmi dobře znali také motoristé v Československu, kde se prodával státním organizacím i soukromým osobám. Jeho poměrně vysoká cena však způsobila, že v soukromých rukou byl spíš raritou. Ve srovnání se Škodou 1203 byl dynamičtější a výrazně spolehlivější. Opravit ho navíc dokázal každý majitel Wartburgu, kromě motoru měl totiž Barkas s Wartburgem společných i mnoho jiných komponentů. Dnes jde o poměrně vzácný úkaz, který si jeho majitelé cení - pod 100 tisíc korun zachovalý kousek obvykle neseženete.