Víte, jaká nová auta byla u nás k dostání na sklonku roku 1989? Škoda Favorit přišla na 26 platů

Nejen zástupci starší generace často nostalgicky vzpomínají, jakým že rájem na zemi bylo Československo v dobách reálného socialismu. Stačí ale jen trochu zapátrat v paměti nebo v archivních materiálech, aby člověk zjistil, jak se věci měly ve skutečnosti. Neúprosné statistiky vystavují totalitnímu režimu hodně nelichotivé vysvědčení, což je výrazně patrné na příkladu sortimentu nových aut, která si člověk mohl oficiální cestou zakoupit. 

Zatímco v současnosti muže zájemce o nový automobil vybírat ze stovek možností dále mnohačetně rozšířených o detailní specifikaci výbavových stupňů, ještě koncem 80. let u nás zákazník rozhodně nebyl „pánem”.

Zcela minoritní privilegovaná skupina členů strany, veksláků nebo nositelů tehdy lukrativních povolání řezník, pracovník uhelných skladů, zelinář, číšník či hotelový recepční samozřejmě věděla, kde přitlačit, aby se k vytouženému výrobku dostala ve výrazně kratším čase než běžný smrtelník. Bývalí pracovníci Mototechny přiznávají, že kdo se chtěl v pořadníku dostat skokově nahoru, musel třeba v případě zájmu o Škodu 125 L připlatit odpovědnému pracovníkovi 5000 Kčs, tedy klidně dva obvyklé platy.

Čekací lhůty na nová auta byly jinak drasticky dlouhé, i když je pravda, že koncem 80. let se situace mírně zlepšila. Většina modelů byla v roce 1989 k dostání v Mototechně a ve značkových prodejnách Škoda. Vozy Oltcit, Dacia, Polski Fiat 126 P a Škoda 125 se většinou prodávaly ze skladových zásob. Výrazně nedostatkovým zbožím byly naopak modely Škoda Favorit, na které se braly záznamy a čekací doba se pohybovala kolem tří až šesti měsíců. Nejobtížnější bylo sehnat automobily Lada 2105, 2107 a 2104 Universal (kombi).

Na záznamy zájemci stáli frontu klidně i dva dny a dvě noci před Mototechnou, a pak ještě řadu měsíců čekali na výzvu k odebrání vozu. Stejné to bylo s vozy Lada Samara. Například na podzim roku 1988 evidovala Mototechna přes 120 000 zájemců o koupi automobilu Lada, kterých se tehdy dováželo ročně kolem 10 000 kusů. Zatímco v loňském roce bylo jen na českém trhu prodáno 249 215 nových aut, v roce 1989 činil úhrn za obě socialistické republiky 116 195 kusů, z toho 106 879 aut mířilo do rukou soukromých osob.

Dalším specifikem socialistického trhu byl minimální úbytek ceny nově zakoupeného vozidla. Zatímco dnes je trh s auty přesycen a hned po vyjetí z autosalonu ztrácí čtyřkolový poklad běžně kolem třiceti procent svojí hodnoty, na chronicky podzásobeném socialistickém trhu se nezřídka stávalo, že pokud se majitel o auto dobře staral, cena ojetiny naopak ještě mírně narostla.

Mylné představy dnes panují rovněž okolo dostupnosti nových aut ve zkoumaném historickém období. V roce 1989 byl průměrný plat 3170 korun, na konci roku stála tehdejší žhavá novinka Škoda Favorit 84 600 korun – tedy 26,7 průměrného platu. Pro srovnání v prvním pololetí roku 2020 činila průměrná mzda 29 132 Kč a Škoda Fabia se základním motorem 1.0 MPI vyšla na 279 900 Kč. Na její pořízení tedy stačí pouze 9,6 průměrného výdělku.

Mimo aut z produkce socialistických zemí byly v Tuzexu v omezeném množství k mání i vozy ze Západu. Jejich dovoz se často realizoval krkolomnými způsoby, jako tomu bylo třeba u trháku roku 1989 Daewoo Racer. Tehdejší československé vládě se podařilo prodat jihokorejské bance část našich pohledávek za uhlí v Libyi a za získané devizové prostředky byly koupeny tyto asijské napodobeniny Opelu Kadett.

Nových aut nebylo k mání mnoho a spektrum prodávaných modelů se často dlouhá léta neměnilo, což se týkalo zejména tuzemských a spřátelených výrobců. 

Socialistické Československo se i při všeobecné materiální bídě států RVHP těšilo pověsti země s nejvyšší životní úrovní ve východním bloku. To se projevovalo i v automobilové produkci, která měla na našem území hlubokou tradici. Závěr 80. let ještě patřil starým škodovkám, fronty už se ale stály i na nový favorit, se kterým Škodovka později úspěšně vjela do porevoluční éry.

Cenově vesměs blízkou alternativu k domácím výrobkům představovaly vozy vyrobené v ostatních zemích socialistického tábora. Zájem byl hlavně o žigulíky (vozy VAZ vycházející z Fiatu 124), nově se objevila i pokroková Samara s předním pohonem a své kouzlo měly třeba i rumunské vozy Dacia nebo malý fiátek z Polské lidové republiky.

Takřka výhradně v Tuzexu byly v 80. letech za astronomické částky k mání malé série vybraných aut ze Západu. Kromě oficiální nabídky bylo na individuální objednávku možné dodat i moderní auta jako Renault 19, Fiat Tipo nebo Peugeot 405. Společná všem bývala vždy pouze základní výbava.