Před šedesáti lety se v Moskvě konal autosalon, který měl s Ženevou či Paříží pramálo společného

Ruské, resp. sovětské automobilky nikdy neměly klasická jména jak je tomu zvykem ve zbytku světa. Jejich název byl obvykle odvozován od místa výroby, případně od jména význačného politického činitele.

• VAZ – Volžský automobilový závod
• KIM – Moskevský automobilový závod pojmenovaný po Komunistické internacionále mládeže.
• MZMA – Moskevský závod malolitrážních automobilů. Po roce 1945 se továrna KIM přejmenovala na ZMA a později MZMA, zároveň začala vyrábět automobily pod značkou Moskvič. 

• AZLK – Automobilový závod Leninského komsomolu.
• GAZ – Gorkého automobilový závod.
• UAZ – Uljanovský automobilový závod. 
• ZAZ – Záporožský automobilový závod.
• LuAZ – Lucký automobilový závod. 
• ZiS - Zavod Imeni Stalina, od roku 1956 ZIL - Zavod imeni Lichačova
• RAF - Rižská autobusová fabrika. 
• KAMAZ - Kamský automobilový závod.
• KrAZ - Krasnojarský automobilový závod.
• LAZ - Lvovský automobilový závod.
• MAZ - Minský automobilový závod.             
  

Nákup nových aut za socialismu byl u nás záležitostí pro silné žaludky. V zemi Velkého bratra to platilo dvojnásob. Nejvyvolenějším darovali auto generální tajemníci zcela bez placení. Váleční veteráni a nositelé vyznamenání měli povoleno si jednou za život koupit auto bez čekání v řadě. Všichni ostatní však museli na auto čekat v průměru sedm až osm let.

Samotný průběh koupě auta byl krajně ponižující. Po mnohaletém čekání dané pořadníkem bylo nutné ještě vystát řadu v prodejně automobilů, kterých bylo jen několik. I v městech jako je Moskva či Petrohrad byl jen jeden "autosalon". Žádná auta v něm však nebyla. Kupující dostal stvrzenku, se kterou šel do zvláštní spořitelny, kde zase vystál řadu.

Pak se vrátil do prodejny, kde vystál další řadu, aby dostal poukaz. S ním odešel do skladu, kde vyčkal příjezdu kamionu s moskviči či zaporožci. Nakonec dostal to, co bylo. A to měl ještě štěstí. Čekání na auto se mohlo výrazně protáhnout kvůli spoluobčanům, kteří se zcela nepochopitelně náhle objevili v pořadníku. Koupit si místo v pořadníku bylo prakticky nemožné: peníze nikdo nepotřeboval, protože se za ně stejně nedalo skoro nic koupit.

Bylo však jednoduché protlačit své jméno do pořadníku přes známých či vyššího stranického funkcionáře. Žádné elektronické pořadí s čísly neexistovalo a prakticky nebylo možné odhalit, zda se člověk v řadě posouvá podle pravidel.