Ruka na plynu a olovo v nádrži. Mr. Bean nám půjčil legendární Mini a Teddy u toho nemohl chybět

Nejvíce odlišný je při prvním nahlédnutí interiér vozů. Mini Cooper S 2019 disponuje nejnovější a nejmodernější přístrojovou deskou. Uvnitř testovaného vozu dominuje černá barva společně s černými plastovými doplňky. Vše je přehledně a logicky umístěné tak, aby řidiči nic nepřekáželo a na všechno snadno dosáhl. Celkově na mě design kabiny působil sportovním a uklizeným dojmem. Technologie použité v novodobém Mini patří k těm nejvyspělejším a nejlepším včetně asistenčních systémů. U sportovního auta bych ale očekával více práce pro řidiče. Vůz je až příliš soběstačný a jistý. 

Naopak kabina Mini z 60. let připomíná obývací pokoj mých prarodičů. Nachází se tady jen to nejdůležitější vybavení. Volant, řadící páka, pedály a sedadla bez opěrky. Za nadstandardní komponenty považuji analogový budík a větrák. Díky malým rozměrům auta je vše kolem řidiče velmi blízko. Bohužel úplně všechno, takže i pedály. Doporučuji před řízením sundat boty a mít velikost nohy maximálně 42. Plynový pedál se tulí k brzdovému a ten zase ke spojkovému. Chce to trpělivost a trénink, aby jste omylem nezašlapávali dva až tři naráz.

Za opravdovou lahůdku považuji odkládací prostor na palubní desce. Mezi novodobými auty nemá obdoby. Myslím, že deštník, hůl či menší dítě tu odložíte bez problému.

Za již nevídané považuji řízení, jelikož sedíte vysoko nad volantem, který je položený jako talíř na stole. Přirovnal bych to k řízení traktoru nebo zahradního traktůrku. Jediným asistentem v autě je váš spolujezdec. Stará se o vše potřebné a zajišťuje důležité informace o jízdě. Parkovací kamera nebo asistent není potřeba, protože díky liliputímu vzrůstu zaparkujete všude a vždycky. Bez problému dokáže projet i nějakým rozsáhlejším obchodním centrem jako nákupní košík. To však nezkoušejte!

Kvůli dešti jsme museli testované auto vybavit hadry, utěrkami, kapesníky... Prostě vším co zadržuje vodu, jelikož jsme se cítili trochu jako na potápějící se lodi. Brutálně tam zatékalo přes přední sklo.

Kompletní ceník současného Mini najdete pod tímto textem. Ceny vůbec prvního Mini se samozřejmě jako u každé ojetiny liší kus od kusu. Nejčastěji se však prodává od 80 tisíc korun. Jsou ale i historické kousky s nevyčíslitelnou hodnotou.

Rozměry vozů se mezigeneračně zásadně změnily. Z kapesního autíčka vyrostl plnohodnotný konkurent Škody Fabia. Pro snadnější přehlednost jsme pro vás připravili tabulku se všemi námi naměřenými hodnotami. Najdete zde porovnání prostornosti modernizovaného Mini z roku 2019 ve dvou provedeních (testované pětidvéřové a třídvéřové) s nejstarším Mini z roku 1959. 

Zkoušený starý miník ukrývá pod kapotou litrový agregát bez turba, který dokáže vyvinout výkon až 26 kW. Taková síla se samozřejmě podepisuje i na maximální rychlosti. Tady se ručička tachometru zastaví na zběsilých 122 km/h. Při tankování na čerpací stanici je nutnost starouška nadopovat vitamíny v podobě olova, bez kterého by daleko neujel. Tetraethyl olova totiž zvýší oktanové hodnoty benzinu, přesněji oktanové číslo, a tím je motor odolnější proti detonacím (samozápaly, známé klepání u starých aut). 

Konkretní testovaný model měl pár zubem času způsobených vad. Tou nejzásadnější bylo startování přes sytič. Občas vozidlo nechtělo vůbec naskočit a vždy v nejlepší možné chvíli. Například na světelné křižovatce nebo před obchodním centrem před zraky desítek kolemjdoucích. Povinnou výbavou v autě byly startovací kabely. Problém s tím související byl, že historické Mini málkody udrželo samo volnoběh, takže neustále šlapání na plyn bylo povinností. A to ať jsme byli kdekoliv. Pokud jsme tak neučinili a motor byl ještě studený, vzdal to. Následovalo opakované startování. Často ale chcípal i zahřátý.

Nejvtipnější moment nastával při rozjezdu do kopce, kdy mi nestačily dvě nohy a na pomoc musela přispěchat i jedna ruka. V praxi to vypadlo takhle. Levá noha na spojce, zařadit rychlost, pravá noha na brzdě, jelikož ruční nefungovala a rukou přidávat plyn. A jedeme!

Vrcholnou verzi nejnovějšího Mini je radost řídit. Motor, který byl v našem případě osazen sportovním výfukem, zní totiž parádně. Cooper S je svižný a silný, dvoulitrový motor s turbem má výkonu opravdu na rozdávání, navíc váží jen 1,3 tuny, takže naléhavost, se kterou se dere vpřed, když na to šlápnete, je ohromující. Je to skutečně kapesní sporťák, třeskutě rychlá nákupní taška. Má samozřejmě své nevýhody (vysokou cenu a spotřebu), ale také mnoho kladů. S automatickou převodovkou je při zrychlení na 100 km/h o dvě desetiny lepší, než když řadí řidič. Spotřeba je velmi závislá na jízdním stylu, při svižném tempu se přibližuje i patnáctilitrové hodnotě, zkoušel jsem ale i klidné tempo, při kterém se Mini odmění spotřebou 9,2 l a při ustálené rychlosti 90 km/h spaluje 7,6 l/100 km.

Technické údaje obou pohonných jednotek naleznete v tabulce pod tímto textem.

Řazení v Mini z 60. let obstarávala manuální čtyřstupňová převodovka. Manipulace mezi jednotlivými rychlostními stupni pomocí "klacíku" mezi sedadly byla obtížná a dobrodružná. Hledání správného kvaltu chtělo trpělivost a připomínalo spíše cestu bludištěm. Někdy mi přeřazení trvalo i několik vteřin.

Naopak řazení v novém Mini Cooper S to byla jiná báseň. Se silným motorem spolupracuje skvělá automatická převodovka se sedmi stupni. Ta řadí při běžném provozu bleskově, ve sportovním režimu ideálně motor vytáčí výš. Za studena se nám ale zdálo, že párkrát trochu škubl. To je ale jen drobnost. U sportovního vozu je takřka nutnost volit manuálně převodové stupně. To se děje pěknými páčkami pod volantem.