Amphicar - to byl průkopník!
Obojživelníky mu byly osudem...
Obojživelné vozy Trippel před válkou urazily mnohé vzdálenosti ve Středozemním moři, u Neapole i na severu Německa jako součást plavebních zkoušek. Hanns Trippel se počátkem padesátých let pokusil financovat další vývoj civilního obojživelného automobilu prodejem zbylých vojenských typů SG6, když dříve německá armáda dala vesměs přednost lehčím konstrukcím KdF/Volkswagen od Ferdinanda Porscheho. Nikdo ale neměl zájem, a tak se soustředil na nový prototyp, třímístný s volantem uprostřed, nazvaný Alligator. Nápad zaujal vlivného průmyslníka Haralda Quandta (rodina jeho bratra Herberta dodnes vlastní BMW Group) a ten se rozhodl Trippela podpořit.
Amphicar byl první civilní
Výsledkem se stal Amphicar, v roce 1960 představený čtyřmístný osobní automobil, vhodný jak pro jízdu na silnici, tak pro plavbu po vodních plochách. Byl to samozřejmě kompromis, proti Trippelově vůli se tři místa v řadě změnila na čtyři po dvou za sebou, pohon všech kol na pohon zadní nápravy (rozhodoval ekonomický rozbor), ale přesto vznikl půvabný roadster s trupem ve tvaru člunu, vlastně nejúspěšnější civilní obojživelný automobil. Ovládal se jako běžný vůz na suchu i ve vodě natáčením předních kol, zadní kola poháněl vzadu uložený zážehový čtyřválec 1,2 l z britského sedanu Triumph Herald (Volkswagen spolupráci na Amphicaru odmítl), pákou na podlaze se připojoval pohon dvojice plastových vrtulí v tunelech na spodku trupu. Jak jsme sami viděli v Itálii, vede si Amphicar na vodě skutečně statečně, je dostatečně rychlý i obratný. Výroba probíhala v závodech skupiny Quandt, mechanické díly v Karlsruhe, karoserie v Lübecku a celková montáž v Berlíně.
Přes tři tisíce kousků...
Kolem osmdesáti procent z téměř čtyř tisícovek vyrobených Amphicarů putovalo do USA (k vlastníkům patřil i prezident Lyndon B. Johnson)‚ ale německá firma byla likvidována už v březnu 1968, protože Harald Quandt zahynul v roce 1965 při leteckém neštěstí. Cena vozů byla poměrně vysoká, po roce 1963 ji výrobce snížil z 10 500 na 8385 marek, ale odbyt příliš nevzrostl. Dnes jsou zbylé Amphicary vyhledávanými veterány, jeden z nich můžete vidět v Dopravním muzeu v německém Sinsheimu. Samozřejmě, Trippel se nevzdal a až do své smrti spolupracoval na vývoji obojživelných automobilů; patřil k nim třeba Seeotter s pontonovou karoserií a pohonem všech kol (1976). Čas od času se objevují další konstruktéři, ale žádný z nich ve výrobních počtech nikdy Amphicar nepřekonal. Podle některých informací vzniklo dokonce 3878 Amphicarů za čtyři roky sériové výroby, která skončila roku 1965, ale doprodávaly se ze zásob ještě v roce 1968. Dne 17. září 1965 čtyři Britové se dvěma Amphicary (Mike Bailey/Peter Tappenden a Tim Dill-Russell/Joe Minto) cestou z autosalonu ve Frankfurtu poprvé obojživelným vozem překonali průliv La Manche. Dosáhli času 7 hodin a 20 minut, přičemž britský Dutton byl o jedenačtyřicet let později lepší jen o jedenáct minut.
Autor textu: Tom Hyan
